Plastický chirurg František Burian

„Lékařství je věda, plastická chirurgie je umění,“ dozvěděl se František Burian, když mu byla vrácena jeho žádost o docenturu. Musel dokonce vyslechnout i „přátelské rady“, aby svou habilitační práci podal na filozofické fakultě. Burian tedy disertaci přepracoval a znovu podal. „Nelze přijmout, neboť plastická chirurgie není dosud uznána jako samostatný obor,“ znělo zdůvodnění druhého odmítnutí. František Burian tedy do třetice předložil práci, která shrnula jeho válečné zkušenosti – chirurgické ošetřování poraněných cév –, a konečně je habilitován.

Jeho doménou je chirurgie plastická, tenkrát nazývaná estetická chirurgie. O chirurgii se Burian zajímal již jako medik a po promoci v roce 1906 a krátkém působení v patologickém ústavu profesora Hlavy se stává asistentem chirurgické kliniky profesora Otakara Kukuly.

V roce 1912 vypukla na Balkáně válka s Osmanskou říší a ze Srbska přišla do Prahy žádost o zdravotnickou pomoc. Vznikl Český lékařský pomocný sbor vedený prof. Kukulou, který organizoval výpravu českých lékařů na balkánská bojiště. Chirurg Burian odjíždí hned s první skupinou do Bělehradu, do vojenské záložní nemocnice. Ze Srbska později přechází do Bulharska, všude doprovázen svou chotí, lékařkou Annou Burianovou-Lankášovou.

Po uzavření příměří vypukl další konflikt, tentokrát o rozdělení Makedonie. Tuto druhou balkánskou válku vyhrává Srbsko. Poražení Bulhaři ocenili pomoc českých lékařů a Burian obdržel vysoké vyznamenání. Vrací do Prahy, aby znovu nastoupil jako asistent na chirurgické klinice, místo však už je obsazeno. Otevírá si soukromou praxi, ne však na dlouho. V roce 1914 vypukne první světová válka a Burian nastupuje jako vedoucí chirurg ve vojenské záložní nemocnici v Praze, později je odvelen do Temešváru, nedaleko fronty. Ošetřuje zde vojáky často se zohyzďujícími zraněními obličeje. Tehdy začíná jeho intenzivní zájem o plastickou chirurgii. Po válce evakuuje léčené české vojáky sanitním vlakem do Prahy, aby pokračoval v dalších nutných rekonstrukčních plastických operacích. Je chirurgem v posádkové nemocnici na Hradčanech. V roce 1921 však musí léčení veteránů ukončit, je totiž propuštěn z armády. Rozhodnutí pro Buriana nečekané a pro válečné raněné kruté. Kdo se jich kde nyní ujme? Uspořádají protestní pochod Prahou a v bizarních obvazech pochodují k ministerstvu obrany, aby se dožadovali pomoci. Ta je jim přislíbena, ale nakonec jsou invalidé převedeni do resortu ministerstva sociální péče a místo dalšího léčení je jim nabídnuta renta.

Burian znovu stojí před otázkou, jak ve své práci pokračovat. Na pomoc přichází velkoryse profesor Jedlička, který Burianovi nabídne lůžka v léčebném traumatologicko-ortopedickém ústavu v Praze na Vyšehradě. Burian tam získává nejprve patnáct, později dokonce třicet pět lůžek, chybí však operační sál. Ten si pronajímá v blízkém podolském sanatoriu. I tady je obětavou pomocnicí jeho manželka. Plastická chirurgie však dosud není uznána za samostatný obor, a pojišťovna tedy operace neproplácí. Burian si existenci musí zajišťovat v soukromé praxi. Úspěchem bylo získání cenného spolupracovníka v osobě primáře MUDr. Quida Manna, který Burianovi umožnil umísťovat dětské pacienty v Ústavu pro ochranu matek a dětí v Praze-Krči. Burian je však izolován od oficiální chirurgie, což těžce pociťuje, a právě tehdy – jak již bylo zmíněno – usiluje opakovaně o docenturu. V roce 1932 zaznamenává úspěch: plastická chirurgie je konečně uznána za samostatný obor.

Přemístění jeho pracoviště do areálu vinohradské nemocnice pro něj znamená novou etapu života. Získává k dispozici značný počet lůžek – nejdříve 54, později dalších 30 – buduje a rozšiřuje tým, nakonec má devět lékařů, pediatra, stomatologa a rentgenologa. Je navržen na mimořádného profesora a sám usiluje o to, aby jeho oddělení získalo statut univerzitní kliniky. Zatím neúspěšně. Vede však nyní pracoviště poskytující důstojné podmínky pro plastickou chirurgii. Burianův zájem se rozšiřuje od ošetřování poranění obličeje a ruky k otázkám plastické chirurgie vrozených vad, zejména rozštěpu rtů a patra a léčení spálenin. Konečně po druhé světové válce se jeho oddělení stává Klinikou plastické chirurgie a František Burian je jmenován řádným profesorem. Z místa přednosty kliniky v roce 1955 přechází do Laboratoře plastické chirurgie jako její ředitel.

Profesor Burian překonával potíže s houževnatostí a pevnou vůlí. Přitom byl od mládí handicapován – po úrazu měl trvale deformovanou páteř, navíc již na studiích si uvědomil začínající poruchu sluchu. S otosklerózou se vyrovnával po celý život, ale výkonná naslouchátka mu umožnila plně se věnovat práci chirurga.

František Burian své operace důkladně připravoval, byl výborný kreslíř a vždy si rozkresloval možné alternativy zákroku. Anatomické detaily obličeje i jiných částí lidského těla studoval i na slavných uměleckých dílech. Je tradován případ, kdy se v Louvru zabýval anatomickými proporcemi slavné Venuše Mélské k úžasu návštěvníků a znepokojení dozorců. Když však řediteli galerie vysvětlil svůj zájem o anatomii tělesných proporcí včetně ženských křivek proslulé sochy, mohl svou kreslířskou práci dokončit.

Zavedl dokonalou evidenci pacientů: každý nemocný byl fotografován před operací i po ní, dokumentace byla doplňována i otisky chrupu či dalšími údaji. Tím významně předstihl svou dobu. Známý byl také Burianův ohleduplný přístup k pacientům i spolupracovníkům. Ve své knize Fyziologické operování zdůrazňoval také citlivou a šetrnou operační techniku. Byl odborníkem známým v zahraničí a jeho kliniku rádi navštěvovali plastičtí chirurgové z mnoha evropských zemí.

Profesor František Burian podlehl infarktu myokardu 15. října 1965 ve věku osmdesáti čtyř let.