O několik okamžiků později převzala z rukou JUDr. Václava Letochy, viceprezidenta Diabetické asociace ČR (DAČR), a prof. MUDr. Milana Kvapila, CSc., prezidenta DAČR, čestné ocenění, které DAČR každoročně uděluje významným osobnostem diabetologie. Prof. MUDr. Terezie Pelikánová, DrSc., takovou osobností bezesporu je.

Rok 2018 byl ale pro českou diabetologii i rokem ztrát – v úctyhodném věku 87 let letos zemřel prof. MUDr. Jaroslav Rybka, DrSc., považovaný za zakladatele české diabetologie. K uctění jeho památky založil organizační výbor Kongresu ambulantní diabetologie novou tradici, Výroční vyzvanou přednášku prof. Rybky. A protože byl prof. Rybka předevšíminternistou, nesla první přednáška název Diabetologie, dcera interny a zhostil se jí prof. MUDr. Richard Češka, CSc., předseda České internistické společnosti ČLS JEP. Jeho sdělení bylo exkurzem do historie interny a úvahou nad dalším směřováním této „královny medicíny“.

Počátky interny lze vysledovat již v egyptské medicíně, nicméně její moderní dějiny se začaly psát v 19. století v německy mluvících zemích. Rozmach zažívala interna především v první polovině 20. století, poté docházelo k jejímu postupnému „chátrání“, a to v důsledku rozvoje specializací. Jak řekl prof. Češka, v prvním desetiletí tohoto století takzvaně hynula na úbytě, ale potom moderní medicína zjistila, že interna je ve své komplexnosti nenahraditelná u polymorbidních a stárnoucích pacientů. Tímto poznáním nastalo období její renesance.Diabetologie jako jedna z dcer interny zahájila svůj rozvoj na začátku 20. let minulého století, kdy byl objeven inzulin. Ve 40. a 50. letech přišly nové léky jako NPH inzulin, sulfonylurea, buformin a další, což umožnilo diabetologii začít se etablovat jako sebevědomý obor. Dnešníma očima viděno je zcela zřejmé, jakým rozmachem si tato specializace prošla a stále prochází. Nejde jen o léčebné možnosti, ale také o změny paradigmatu. Lze říci, že od glukocentrismu se diabetologie posunula k širším souvislostem a dnes je jejím primárním cílem prevence orgánových komplikací diabetu včetně prevence kardiovaskulárních onemocnění, jimiž je pacient s diabetem nejvíce ohrožen. „Komplexní působení na diabetika je klíčové, ale je třeba být dostatečně razantní. O tom nás poučila v roce 2008 studie STENO 2,“ zdůraznil prof. Češka. Dodal, že velkým nebezpečím je aterogenní diabetická dyslipidemie charakterizovaná zvýšenými triglyceridy, dysbalancí mezi lipoproteiny a výskytem malých denzních částic. U této aterogenní dyslipidemie mají své důležité sto fibráty, které se v kombinaci se statinem a ezetimibem podílejí na významné redukci KV rizika u diabetiků. „Diabetes je mozaikou řady onemocnění, proto by měl být každý diabetolog také internista a každý dobrý internista by měl být aspoň trochu diabetologem – a čím více je, tím lépe,“ uzavřel prof. Češka.

První odborné přednášky kongresu patřily pohledu gastroenterologa a lipidologa na diabetes 2. typu. Ještě předtím prof. Kvapil shrnul aktuální poznatky o úrovni léčby diabetu v ČR. Z dat VZP z let 2009–2017 je patrné, že preskripce metforminu se u nás stále zvyšuje. Loni jej dostalo téměř 87 % pojištěnců VZP s diabetem 2. typu, přičemž každý diabetik jej měl předepsaný aspoň jednou ročně. Jisté rezervy ukazují tatáž data v oblasti léčby hypolipidemiky – loni některáz hypolipidemik užívalo téměř 60 % diabetiků, což sice není špatný výsledek, ale vzhledem k tomu, že statin by měl dostat prakticky každý diabetik, je ještě co zlepšovat. Další zajímavá data by měl již velice brzy vydat Národní diabetologický registr, resp. jedna z prvních analýz jeho dat. Registr eviduje počty českých diabetiků a strukturu péče o ně. Zhruba 45 % diabetiků dnes umírá na KV choroby, přesto se podařilo dosáhnout toho, že šedesátiletý pacient s diabetem má naději na dalších relativně kvalitních dvacet let života. 

NAFLD jako marker KV rizika arole pioglitazonu v léčbě

Gastroenterolog MUDr. Jan Štovíček z Interní kliniky 2. LF UK a FN v Motole, Praha, se ve svém sdělení pokusil o vhled do souvislostí mezi onemocněním jater, inzulinovou rezistencí a metabolickým syndromem. NAFLD (Non-alcoholic Fatty Liver Disease) má vysokou prevalenci, v ČR kolem 25 %. Jde o patofyziologicky složité onemocnění, hlavním prvkem je však inzulinová rezistence. Onemocnění, prostá steatóza, může být dále modifikováno zánětem, vzniká steatohepatitida (NASH) a postupná fibrotizace jaterní tkáně, která je markerem závažnosti jaterního postižení. Jak uvedl Dr. Šťovíček, k hodnocení se používá staging F1–F4 (F4 je jaterní cirhóza).

NAFLD je pomalu postupující choroba, na jejíž následky zemřou1–2 pacienti ze sta. Většina umírá z jiné příčiny, nejčastěji na KV onemocnění. Platí totiž, že většina osob s NAFLD má diabetes nebo metabolický syndrom – u diabetiků je až 60% prevalence NAFLD –, proto lze toto onemocnění jater vnímat jako marker KV rizika. Prostá steatóza má přitom podobnou mortalitu na KV onemocnění jako steatohepatitida. Protože steatotická játra nadprodukují glukózu a inzulin, mají pacienti s NAFLD/NASH dvakrátvyšší riziko vzniku diabetu, ale také vyšší riziko pozdějších komplikací,jako je retinopatie a onemocnění ledvin. NAFLD urychluje progesi aterosklerózy (zvýšená produkce triglyceridů, prozánětlivých a prokoagulačních faktorů atd.). Ateroskleróza se rychleji rozvíjí u pacientů s NASH (zánět) a u nemocných, kteří již mají fibrotické jaterní změny.

Jak několikrát zopakoval Dr. Šťovíček, podle guidelines EASL (European Association for the Study of the Liver) by měl být každý nemocný s NAFLD bez diabetu ročněscreenován na diabetes a vice versa, pacienti s diabetem by měli být sledováni na přítomnost NAFLD, nejlépe rovněž každý rok. Jak diabetici, tak osoby s onemocněním jater by pak měli být sledováni s ohledem na riziko vzniku KV onemocnění.

Jaterní steatózu lze dobře diagnostikovat sonograficky, zatím však neexistuje jednoduchý nástroj pro určení NASH. Pokročilo se nicméně v oblasti neinvazivního stagingu jaterní fibrózy – k dispozici jsou laboratorní markery kalkulované z různých parametrů (např. Fibrotest) nebo zobrazovací metody (různé formy elastografie). Jak předznamenal Dr. Šťovíček, tyto možnosti jsou již integrovány v nových ultrazvukových přístrojích a zhruba za 3–4 roky bude zcela běžný staging fibrózy těmito metodami.

Horší je to v oblasti léčby. Pro NAFLD dnes není k dispozici uznávaná farmakoterapie, specifická léčba je rezervována jen profibrózu stadia 2 a 3. Co funguje, je redukce hmotnosti, dieta a úprava režimu. Kvalitní data ukazují, že snížení hmotnosti o 7 % zlepšuje NASH a fibrózu a snížení hmotnostio 10 % je spojeno až téměř s vymizením histologických zámek NAFLD. „Přiznejme si však, že takové redukce hmotnosti je schopno jen málo pacientů,“ připustil Dr. Šťovíček a doplnil, že ačkoli v současnosti probíhá mnoho klinických studií (cca 560) zaměřených na léčbu NAFLD, od účinné terapie dělí klinickou praxi ještě řada let. Faktorem, který komplikuje klinické studie, je např. fakt, že jediným spolehlivým nástrojem, který může verifikovat NAFLD, jsou opakované jaterní biopsie.

Jako slibná léčebná modalita se nicméně jeví „starý dobrý“ pioglitazon, jehož hlavním benefitem je ovlivnění inzulinové rezistence. Podle studie s pioglitazonem u nemocných s diabetem a NASH (Cusi et al., 2016) byla léčba pioglitazonem spojena s lepším bioptickým nálezem a u některých osob NASH vymizela zcela. Zjištěna byla také významná regrese fibrózy. Tyto výsledky pak potvrzuje i metaanalýza publikovaná v roce 2017. „Pioglitazon má tedy dnes důkazy účinnosti u onemocnění jater, jeho limitací je však indikační omezení na diabetiky 2. typu,“ konstatoval Dr. Šťovíček. Co se týče metforminu nebo statinů, zde podobné benefity prokázány nebyly, statiny jsou každopádně pro játra bezpečnou léčbou. Kromě pioglitazonu se jako slibná modalita jeví ještě agonisté GLP-1 receptoru. Dále studie na malém počtu nemocných potvrdily přínos ezetimibu při ovlivnění progrese NASH.

Očkujme diabetiky, především proti chřipce a pneumokokovým infekcím

Pacienti s diabetem jsou ohroženi celou řadou infekčních nemocí, převažují respirační infekce, ale výjimkou nejsou ani např. kožní mykózy. MUDr. Milan Trojánek z Kliniky infekčních nemocí 2. LF UK a Nemocnice Na Bulovce v Praze připomněl, že diabetici mají sekundární imunodeficit, při kterém je ovlivněna buněčná i humorální složka imunity. Kvůli častějším hospitalizacím jsou také ohroženi kolonizací multirezistentními mikroorganismy.Vakcinovat lze proti chřipce, pneumokokovým nákazám, herpes zoster, hepatitidě B a klíšťové meningoencefalitidě. „Proti chřipce jsou k dispozici tetravalentní vakcíny rozšířené o dva kmeny chřipky B, podává se jedna dávka před sezonou. Diabetici mají toto očkování hrazeno z prostředků veřejného zdravotního pojištění, jsou však u nás extrémně podočkovaní,“ konstatoval MUDr. Trojánek.

Pneumokokovými infekcemi jsou diabetici ohroženi zejména při kontaktu s dětmi, protože se udává, že kolonizováno je až 70 % předškoláků. Přenos probíhá kapénkami a nákaza se může projevit buď jako lokální slizniční infekce, nebo může dojít k závažnějšímu postižení plicního parenchymu či CNS. Podle MUDr. Trojánka je hlášena rostoucí incidence invazivních pneumokokových onemocnění. Osoby s diabetem, zejména pak starší, jsou více ohroženy pneumokokovou infekcí i tím, že u nich infekce bude mít závažnější průběh, bude spojena s častějšími hospitalizacemi a vyšší mortalitou. Od roku 2000 je k dispozici konjugovaná vakcína s lepším imunogenním profilem než ta předchozí, která je velmi vhodná pro seniory. „Pro tyto nemocné je ideální kombinace vakcíny Prevenar s Pneumo23. Druhá jmenovaná vakcína však bohužel není v současnosti na našem trhu k dispozici,“ uvedl MUDr. Trojánek.

Proti infekci herpes zoster u pacientů starších 50 let je možné použít vakcínu Zostavax, v budoucnu bude k dispozici přípravek Shingrix.

NE aspirinu u diabetiků v primární prevenci

Kyselina acetylsalicylová (ASA) je na trhu již od roku 1899 (Aspirin, Bayer), a to ve stejném složení. Již v roce 2009 se ukázalo, že ASA nemá dostatečnou oporu v důkazech pro to, aby byla podávána nediabetikům v primární KV prevenci, a v témže roce se potvrdilo i to, že mortalita diabetiků není ovlivněna podáním ASA. Letošní rok přinesl nové důkazy, že podávání ASA v primární prevenci nemá opodstatnění u diabetiků a pravděpodobně ani u nediabetiků.

Prof. MUDr. Zdeněk Rušavý, Ph.D., z I. interní kliniky LF UK a FN v Plzni představil v Poděbradech výsledky studií ARRIVE, ASCEND a ASPREE. Studie ARRIVE, která byla představena na letošním kongresu ESC v Mnichově a souběžně byla publikována v časopise Lancet, sledovala účinky ASA v dávce 100 mg denně u cca 12 000 osob se středním KV rizikem (desetileté KV riziko 10–20 %). Ukázalo se, ževe srovnání s placebem nepřinesla léčba ASA významný rozdíl ve výskytu KV komplikací a KV mortalita byla taktéž srovnatelná. Naopak výskyt krvácení byl zvýšen u osob léčených ASA vs. placebo.

Studie ASCEND zahrnula více než 15 000 pacientů s diabetem 2. typu v primární prevenci a sledovala tyto nemocné 7,4 roku. I jim byla podávána ASA v dávce 100 mg denně nebo placebo. Ačkoli výskyt KV příhod byl ve skupině na ASA signifikantně nižší než na placebu, byl tento benefit zatížen vyšším výskytem závažného krvácení. Jak konstatoval prof. Rušavý, přínos ASA je tak minimálně diskutabilní.

A konečně, studie ASPREE zahrnula osoby starší 70 let (n = 19 114), relativně zdravé, z nichž část měla diabetes. Podání ASA bylo pět let srovnáváno s placebem a sledována byla jak mortalita a výskyt KV příhod, tak výskyt demence a ztráta soběstačnosti (křehkost). Ukázalo se, že ASA ve srovnání s placebem významně nesnížila výskyt primárního cíle (KV příhod, demence, křehkosti), ale naopak statisticky významně zvýšila riziko závažného krvácení. 

Inzulinorezistentní kardiomyopatie?

Prof. MUDr. Hana Rosolová, DrSc., z II. interní kliniky LF UK a FN v Plzni připomněla, že srdeční selhání (SS) postihuje 1–2 % dospělé populace a jeho výskyt roste s věkem: u osob nad 70 let je to 10 %. Mortalita pacientů se SS dvanáct měsíců od diagnózy činí 17 % u hospitalizovaných a 7 % u ambulantních pacientů, během prvního roku zemře 20 % osob se SS a 50 % pak do pěti let od diagnózy SS. Myokard osob se SS může být postižen nutričně nebo hormonálně –zde se uplatňuje vliv diabetu a metabolického syndromu (MS). Inzulinová rezistence (IR) je považována za hlavní patofyziologický podklad prediabetu a diabetu. Zjednodušeně lze konstatovat, že IR se kompenzuje hyperinzulinemií, která má za následek rozvoj MS a dále zhoršení glukózové tolerance a konečně rozvoj diabetu 2. typu. „Inzulinová rezistence plodí všechny rizikové faktory kardiovaskulárních onemocnění. Víme, že muži s metabolickým syndromem mají čtyřnásobně vyšší mortalitu než muži bez tohoto syndromu a že až 70 % diabetiků umírá na infarkty myokardu, ikty a srdeční selhání,“ doplnila prof. Rosolová. Inzulinová rezistence je spojena se zvýšením sympatické aktivity (není jasné, která porucha je primární). Zvýšená sympatická aktivita zrychluje činnost srdce, působí vazokonstrikčně, zvyšuje krevní tlak a postupně dochází k remodelaci cév a srdce, je přítomen prokoagulační stav a dyslipidemie. Zvýšená funkce sympatiku narušuje mikrocirkulaci ledvin, ale také srdce. Může tedy samotná IR vést ke vzniku SS? Jak uvedla prof. Rosolová, podle experimentálních studií může docházet k větší nabídce toxických volných mastných kyselin a následnému ukládání ektopického tuku a VLDL částic v myokardu. Jinými slovy, IR je komplexní porucha, která se zcela určitě podílí na oslabování srdečního svalu (energetický deficit, zesílení činnosti sympatiku se všemi jeho důsledky),a je proto namístě otázka, zda lze hovořit o tzv. inzulinorezistentní kardiomyopatii.

Bez ohledu na to, zda je pacient diabetik,nebo není, je SS léčeno kličkovými diuretiky, inhibitory RAAS (především inhibitory ACE), dále kardioselektivními betablokátory,ev. také spironolaktonem. U stabilního SS se osvědčuje nový lék sakubitril-valsartan.

Fibrilace síní je markerem KV rizika a není benigní arytmií

Výskyt fibrilace síní (FS) samostatně, bez rizikových faktorů KV onemocnění, je minimální. Mezi tyto rizikové faktory patří diabetes, srdeční selhání, obezita, hypertenze, ICHS, věk a genetické predispozice. Diabetes zvyšuje riziko vzniku FS, zejména u mladých pacientů, a toto riziko se zvyšuje s dobou trvání diabetu–každoročně cca o 3 %. Zvýšené riziko FS mají i pacienti s diabetem 1. typu, zde souvisí s kontrolou glykemie. Hůře jsou na tom ženy s diabetem 1. typu, kde je riziko vyšší až o 50 % (u mužů cca o 15 %).

Jak upozornil prof. MUDr. Josef Kautzner, CSc., IKEM Praha, FS nelze považovat za benigní arytmii. Protektivní (stream-up) terapie spočívá především v redukci hmotnosti a katetrizační ablaci. Pokud je pacient v KV riziku, měl by na základě výsledků CHADSVasc skóre užívat antikoagulační léčbu. FS totiž zvyšuje riziko celkové mortality a cévní mozkové příhody (asi 20 % všech CMP vzniká v důsledku FS). U pacientů s FS se rovněž vyskytují četné němé CMP (až u 80 % pacientů) a je snížen průtok krve mozkem, což může zvyšovat riziko demencí. „Asociace mezi fibrilací síní a demencemi byla potvrzena,“ uvedl prof. Kautzner. Doplnil, že FS může být příčinou srdečního selhání, ale je také nezávislým rizikovým faktorem fibrilace komor (Bardai A. et al., Circulation).

Podle prof. Kautznera nedosahuje farmakoterapie FS významných výsledků, ani terapie amiodaronem neudrží 70 % pacientů s FS v sinusovém rytmu. Katetrizační ablace je oproti tomu rutinní a uznávaná metoda, v ČR velice dobře etablovaná, která má potenciál udržet 70 % pacientů v sinusovém rytmu, a to včetně pacientů s diabetem. „Vyplatí se udržovat sinusový rytmus nad rámec subjektivní úlevy pacienta. Má to jednoznoznačně mortalitní benefit,“ zdůraznil prof. Kautzner.

Klíčové závěry:

1) FS je u většiny pacientů indikátorem zvýšeného KV rizika a diabetes je jedním z důležitých rizikových faktorů. FS je sama o sobě rizikovým faktorem, je spojena s vyšší morbiditou a mortalitou.

2) Antiarytmika jsou jednou z možností udržení sinusového rytmu, u nemocných bez významnějšího strukturního onemocnění není namístě podání amiodaronu.

3) Katetrizační ablace umožňuje udržení sinusového rytmu u 70–85 % nemocných. Čím dříve bude provedena, tím lépe –a platí to i pro diabetiky.

4) Agresivní modifikace rizikových faktorů včetně diabetu zlepšuje výsledky katetrizační ablace.

5) Dobrá kontrola rytmu je zřejmě spojena s lepší prognózou nemocných, očekává se více studií na toto téma.

Obezita od A do Z

Obézních je 80–90 % pacientů s diabetem 2. typu. Ukazuje se, že genetické predispozice, které následně interagují s vnějšími vlivy, se uplatňují až v 60 % případů. Obezita je jak známo rizikový faktor řady onemocnění a je spojena také s hormonálně dependentními nádorovými onemocněními,jako jsou nádory prsu, dělohy a děložního čípku nebo nádory prostaty. V léčbě je účinná bariatrie, která také kompenzuje diabetes 2. typu, a na trh vstoupily nové léčivé přípravky k léčbě obezity.

Jak zdůraznila MUDr. Dita Pichlerová z OB kliniky v Praze, obezita může stát i za erektilními dysfunkcemi a neplodností žen. „Již pětiprocentní redukce hmotnostizlepšujerizikový profil jedince, ale maximální účinky má redukce o deset procent, která je zpravidla pro pacienty i reálným cílem,“ dodala. V procesu redukce hmotnosti je klíčová spolupráce s nutričním terapeutem. Podle MUDr. Pichlerové je správným úbytkem hmotnosti jeden kilogram za týden. Jídelníček by měl být tvořen z 30 % bílkovinami, ze 40 % sacharidy a z 30 % tuky. Hubnoucí osoby by měly přijmout 1–2 g bílkovin na 1 kg hmotnosti a den a cca 30 g vlákniny. „Velmi důležité jsou pravidelné rozestupy mezi jednotlivými denními jídly, osvědčujese pravidlo tří nebo pravidlo šesti hodin, podle zvyklostí a preferencí pacientů. Mezi jídly je možné jen pít. Učíme jev zásadě jíst na časové znamení. Díky tomuto pravidlu hubnou, i když mnohdy nemění složení jídelníčku,“ uvedla MUDr. Pichlerová. Doplnila, že pitný režim by měl opět odpovídat hmotnosti jedince, tedy 20 ml/kg, a pohyb v nějaké formě by měl být zařazen v rozsahu 30 minut denně,ev. jednu hodinu obden.

Co se týče léčby diabetu, u obézních osob by měla být pochopitelně preferována hmotnostně neutrální antidiabetika nebo léky, které hmotnost snižují (analoga GLP-1, glifloziny). „Nejúčinnější metodou ke zlepšení kompenzace diabetiků je bezpochyby bariatrická chirurgie. Jsme rádi, že se toto konstatování dostalo také do odborných doporučení ČDS z loňského roku,“ řekla MUDr. Pichlerová a dodala, že u pacienta s BMI 35 a více je třeba bariatrické řešení vždy zvážit. Popsala, že po operaci hned dochází k inkretinovému efektu, zvyšuje se inzulinová sekrece a inzulinová senzitivita, nejprve jaterní, poté periferní. Tyto změny probíhají v řádu dnů a do několika málo týdnů dochází k remisi diabetu. Bariatrický výkon má vliv i na vývoj dlouhodobých komplikací diabetu – snižuje jejich riziko.

Jak předznamenala MUDr. Pichlerová, budoucnost bariatrie bude směřovat k miniinvazivním postupům, zatím se požívá především laparoskopie, ale začíná se uplatňovat i přístup gastroskopickou cestou,resp. přirozenými tělními otvory.

K vývoji ovšem dochází i v oblasti farmakoterapie obezity. Z léků byl donedávna k dispozici jen Orlistat, který snižoval hmotnost pouze o průměrná 2–3 % ročně, navíc byl spojen s nepříjemnými nežádoucími účinky (např. olejovitá stolice). Léčiva jako Adipex nebo Elsinorské prášky (efedrin/kofein) jsou dnes na ústupu, měla výrazné nežádoucí účinky. Některá antidepresiva (především fluoxetin) snižují chuť k jídlu, byly tudíž také využívány, především ale u subdepresivních pacientů. Již dva roky je na trhu Mysimba, fixní kombinace naltrexonu a bupropionu, s níž mají lékaři a pacienti velmi dobré zkušenosti. Antidepresivum bupropion je používané i v léčbě závislosti na tabáku. Snižuje příjem potravy tím, že inhibuje zpětné vychytávání dopaminu a noradrenalinu a aktivuje hypotalamickou proopiomelanokortinovou anorexigenní osu (POMS). Druhou komponentou nového přípravku je naltrexon. Tento opioidní antagonista je využíván při léčbě závislosti na opioidech a alkoholu. Inhibuje opioidní neurony tlumící hypotalamickou melanokortinovou anorexigenní osu, zasahuje také do „odměňovacího“ systému v CNS a potlačuje nezvládnutelné nutkání jíst („craving“). Při použití těchto dvou látek dochází k ovlivnění různých mechanismů regulace energetické rovnováhy. To umožňuje docílení většího účinku jak na redukci hmotnosti, tak na redukci zdravotních rizik a zároveň použití menší dávky jednotlivých komponent, a tím omezení nežádoucích účinků. Přípravek je indikován jako doplněk k dietě se sníženými obsahem energie a při zvýšené fyzické aktivitě v rámci redukčního režimu u dospělých pacientů s počátečním indexem tělesné hmotnosti (BMI) ≥ 30 kg/m2 nebo v rozmezí 27–30 kg/m2 za přítomnosti jedné nebo více přidružených chorob souvisejících s hmotností (např. diabetes mellitus 2. typu, dyslipidemie nebo léčbou dobře kontrolovaná hypertenze). Léčba tímto přípravkem by měla být přerušena po 16 týdnech, pokud pacient neztratil alespoň pět procent své původní tělesné hmotnosti. U diabetiků se považuje za přiměřenou odpověď hmotnostní redukce větší než tři procenta během čtyř měsíců léčby. Před zahájením léčby přípravkem Mysimba je důležité zaléčit hypertenzi a provést jaterní testy (přítomnost steatózy).

Od listopadu 2018, tedy zcela nově, je na českém trhu také Saxenda, liraglutid v dávce 3 mg, se kterým jsou zkušenosti z USAjiž od roku 2014. Saxenda dokáže snížit tělesnou hmotnost ročně o 8–10 %. Zřejmě ještě lepších výsledků bude podle MUDr. Pichlerové možné dosáhnout pomocí semaglutidu, nového perorálního analoga GLP-1,1x týdně. V klinických studiích se kredukci hmotnosti testují rovněž glifloziny a i zde jsou výsledky povzbudivé.

Podle MUDr. Pichlerové je ovšem alfou a omegou úspěchu v léčbě obezity sám pacient – jen pacient, který sám hledá účinnou odbornou pomoc a je motivovaný a spolupracující, může dosáhnout dobrých a trvalých výsledků.