Na první pohled je vše v pořádku. Příjmy systému vzrostou o 13 miliard korun na rekordních 276,6 miliardy korun. Stejně rekordně však narostou i výdaje, konkrétně o 15 miliard korun rovněž na celkovou částku 276,6 miliardy korun. Systém tedy bude hospodařit vyrovnaně. V době tak silné ekonomické konjunktury, jakou nyní zažíváme, je to však málo. Expanzivní nárůst výdajů v posledních letech znemožňuje vytvářet si rezervy, což by se právě v době růstu očekávalo. Rezervy se však naopak snižují, což znamená jediné – systém není připraven na zpomalení ekonomiky, které může ve střednědobém výhledu nastat a způsobit razantní propad do deficitu.
Co s tím? V prvé řadě musíme začít implementovat opatření, která povedou ke zvýšení efektivity na výdajové straně systému a která nám dlouhodobě doporučují organizace jako OECD či Evropská komise. Ať už jde o revizi struktury sítě poskytovatelů, zavedení systematického posuzování vstupu nových technologií, posilování využití primární péče, prosazení centrálních nákupů léků a ostatního materiálu či elektronizaci zdravotnictví.
Zároveň se však musíme zabývat systémem financování a tím, jak je nastavena struktura rozpočtu českého zdravotnictví. Je všeobecně známým faktem, že české zdravotnictví je zásadně závislé na veřejných zdrojích, podíl soukromých výdajů, aspoň pokud jde o oficiální čísla, je jeden z nejnižších v Evropě. Pohybuje se kolem 15 %, přičemž evropský průměr je 23 %. Přitom většina ze soukromých výdajů jde na doplatky na léky a různé doplňky stravy. Je zřejmé, že potřebujeme více namíchat zdroje financování, aby zdravotnictví nebylo tolik závislé na veřejných zdrojích, které jsou volatilní podle stavu ekonomiky. Jednou z možností je definovat balík základní zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, což je možné udělat změnami v zákoně o veřejném zdravotním pojištění, a umožnit dobrovolnou spoluúčast na péči, která plně hrazená není. Jinak řečeno umožnit pacientovi legálně si doplatit rozdíl mezi cenou plně hrazené základní, tedy ekonomicky nejvýhodnější varianty a zvolené varianty zdravotnického prostředku či zdravotní služby. Vedlo by to i k vymýcení šedé ekonomiky ze zdravotnictví, protože ať chceme, nebo ne, pacienti dnes stejně za tyto nadstandardní služby tu a tam platí.
Jako další možnost změny financování se nabízí zavedení nominální složky pojistného, díky níž by se mohla vytvořit cenová konkurence zdravotních pojišťoven, které by byly zároveň motivovány nabízet různé nadstandardní služby v rámci variantních programů. Výše nominální složky by závisela na výši mzdy tak, aby byla sociálně citlivá. Nastavení nominální složky by však mělo být i motivačním faktorem k racionálnímu využívání péče či odpovědnosti za zdraví. Příkladem může být účast v disease management programech pro chronicky nemocné pacienty.