Snad každý Čech minimálně slyšel o někom, kdo se vlivem očkování potýká s různými zdravotními komplikacemi. Sociální sítě i tradiční média jsou plná odpůrců ať už povinného či nepovinného očkování. Co na to české zdravotnictví? V podstatě mlčí. V Česku dlouhodobě chybí edukační kampaň, která by informovala o benefitech očkování, vyvracela mýty, předkládala argumenty. Chybí i nekomerční informační portál, na který by mohli své pacienty odkazovat praktičtí lékaři pro dospělé i pro děti a který by vzbudil důvěru české populace. Odborníci si jsou tristní situace vědomi, jak zaznělo na jednom ze seminářů v poslanecké sněmovně na počátku léta. A cesta ode dna nebude jednoduchá.

Povinnost nechat se očkovat proti některým infekčním nemocem v České republice upravuje § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví. Vakcíny určené k povinnému očkování i jejich aplikaci hradí pojišťovny občanům z veřejného zdravotního pojištění, vyhláška k zákonu upravuje očkovací kalendář. Zákonná norma navíc stanoví sankce v případě nedodržení očkovací povinnosti, a to jak pro lékaře, tak pro samotné občany, kterých se vakcinace týká, včetně zákonných zástupců dětí mladších 15 let. Pokuty hrozí také předškolním zařízením, jestliže přijmou dítě, které nemá v pořádku očkovací kalendář, respektive organizátorům zotavovacích akcí pro děti a mládež.

Nepovinné očkování hrazené z veřejného zdravotního pojištění

Zdroj: § 30 zákona o veřejném zdravotním pojištění
  1. proti vzteklině,
  2. proti tetanu při poraněních a nehojících se ranách,
  3. proti tuberkulóze u pojištěnců, kteří splňují indikace k očkování stanovené právním předpisem,
  4. proti chřipce u pojištěnců nad 65 let věku, u pojištěnců po splenektomii nebo po transplantaci krvetvorných buněk, u pojištěnců, kteří trpí závažným chronickým farmakologicky řešeným onemocněním srdce a cév nebo dýchacích cest nebo ledvin nebo diabetem a u pojištěnců umístěných ve zdravotnických zařízeních poskytovatele dlouhodobé lůžkové péče nebo v domovech pro seniory anebo v domovech pro osoby se zdravotním postižením nebo v domovech se zvláštním režimem,
  5. proti pneumokokovým infekcím, pokud byly všechny dávky očkovací látky aplikovány do sedmého měsíce věku pojištěnce; hrazenou službou je též přeočkování provedené do patnáctého měsíce věku pojištěnce, také u osob nad 65 let,
  6. proti lidskému papilomaviru, je-li očkování zahájeno od dovršení třináctého do dovršení čtrnáctého roku věku,
  7. proti invazivním meningokokovým infekcím, pneumokokovým infekcím, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae typ b a proti chřipce, a to u pojištěnců s porušenou nebo zaniklou funkcí sleziny (hyposplenismus nebo asplenie), pojištěnců po autologní nebo allogenní transplantaci kmenových hemopoetických buněk, pojištěnců se závažnými primárními nebo sekundárními imunodeficity, které vyžadují dispenzarizaci na specializovaném pracovišti, nebo u pojištěnců po prodělané invazivní meningokokové nebo invazivní pneumokokové infekci.

Vakcíny jsou hrazeny ve variantě ekonomicky nejméně náročné. Pokud si občan vybere dražší očkovací látku, rozdíl v ceně musí uhradit

Pravidla tzv. doporučeného, tedy nepovinného očkování upravuje § 30 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Tato část vakcinace je dobrovolná, byť státem doporučovaná, a z veřejného zdravotního pojištění obvykle není hrazena, anebo jen rizikovým skupinám obyvatel (viz Nepovinné očkování hrazené z veřejného zdravotního pojištění). Ostatní mohou na některé vakcíny žádat pouze příspěvek od zdravotní pojišťovny. Mezi nepovinná očkování patří v ČR vakcinace proti chřipce, lidskému papilomaviru, pneumokokům, rotavirům, meningokokům, varicele, klíšťové encefalitidě a hepatitidě A.

 Jen 20 % Čechů se očkuje proti chřipce

Většina české populace nepovinné očkování ignoruje. Například pokud jde o chřipku, v proočkovanosti se řadíme vlastně až na chvost žebříčku evropských států. Vyplynulo to alespoň ze závěrů studie pracovní skupiny ESWI (European Scientific Working Group on Influenza) z roku 2015, podle nichž činí medián proočkovanosti proti chřipce u populace ze 24 evropských zemí 45 %. Vůbec nejvyšší hodnoty zaznamenaly státy Velká Británie a Nizozemí, ve kterých se nechalo očkovat 70 % populace. Naopak Česká republika do studie vůbec nebyla zařazena, což primárně ovlivnila obtížná dostupnost zdrojových dat. Podle neoficiálních odhadů bývá v Česku očkováno proti chřipce jen zhruba 20 % osob.

Světová zdravotnická organizace (WHO – World Health Organization) doporučuje každoročně proočkovat proti chřipkovým virům 75 % populace. Kolektiv autorů (Ryan J. et al., Establishing the health and economic impact of influenza vaccination within the European Union 25 countries 2006) zkoumal dopady proočkovanosti proti chřipce na zdravotní systém. Studie říká, že pokud se v 25 zemích Evropské unie zvýší vakcinace o 10 %, sníží se výskyt onemocnění o 1,1 milionu případů, o více než 303 000 poklesne množství návštěv pacientů u praktického lékaře, o více než 123 000 se sníží počet hospitalizací a o 10 606 klesne množství úmrtí.

Farmakoekonom Tomáš Doležal z Institutu iHeta (Institut pro zdravotní ekonomiku a HTA) v této souvislosti vyčíslil, kolik by zdravotní systém ušetřil, pokud by se díky vakcinaci proti chřipce dařilo předcházet negativním událostem, jako je hospitalizace či návštěva praktika. A to jednak u rizikové populace, pokud by dosáhla 75% proočkovanosti, jednak u celé populace starší tří let v případě 25% proočkovanosti (viz Ekonomické přínosy v případě zvýšení vakcinace QIV).

Tomáš Doležal také pro sezonu 2014/2015 vypracoval analýzu, podle které by ve snaze pokrýt všechny rizikové skupiny populace měly být očkovány čtyři miliony Čechů. Reálná čísla byla zcela jiná, týkala se jen zhruba 660 000 českých občanů. Nejlépe na tom byli senioři, kterých bylo očkováno přibližně 28 %.

Proč to za hranicemi jde?

Jak už bylo uvedeno, většina Evropanů přistupuje k očkování proti chřipce mnohem aktivněji než Češi. Podle Jana Kynčla z Oddělení epidemiologie infekčních nemocí Státního zdravotního ústavu stojí za úspěchem například ve Velké Británii soubor opatření. Za nejefektivnější nástroj přitom Britové označují individuální pozvánky k vakcinaci od praktického lékaře. Na kampaních se podílejí kromě angažovaných zdravotnických pracovníků také další odborníci a vláda, účinné jsou rovněž programové inovace, kdy rizikoví pacienti mohou být očkováni i v lékárnách či ve školách.

Rakousko zase slaví velké úspěchy v boji proti klíšťové encefalitidě, kterou se díky dlouhodobé kampani podařilo v zemi v podstatě vymýtit. Což se rozhodně nedá říci o České republice, kde výskyt onemocnění více než 45 let roste (viz Klíšťová encefalitida: situace v ČR a v Rakousku).

Zástupci rakouského státu poprvé spustili tříměsíční kampaň v roce 1981, spolupráce se týkala ministerstva zdravotnictví, lékařské komory, lékárnické komory, velkoobchodu i distribuce. Očkování proti klíšťové encefalitidě propagovali prostřednictvím billboardů napříč zemí, brožur, plakátů ve výkladních skříních či rozhlasových vystoupení. Výsledek tehdy výrazně předčil očekávání. Aplikováno bylo 1 400 000 dávek vakcíny (tj. 700 000 osob) místo předpokládaných 300 000. Kampaně pokračovaly v letech 1984 a 1985 a od roku 1987 až do současnosti se opakují každoročně. Výsledkem je téměř 90% proočkovanost populace (opět viz Klíšťová encefalitida: situace v ČR a v Rakousku).

Co chystá ČR

Provakcinační akční plán je již od roku 2014 součástí Národní strategie Zdraví 2020, kterou ještě v témže roce podpořila vláda i sněmovna. Plán má nastartovat mechanismy, jež povedou ke zlepšení zdraví české populace. Bohužel za čtyři roky existence strategie se mnoho nezměnilo.

Nyní ministerstvo slibuje, že do konce roku připraví strategický dokument, jehož součástí budou i informační webové stránky k vakcinaci. „V rámci portálu chceme komunikovat s veřejností mj. prostřednictvím různých videoshotů a reálných dokumentů, které by běžely ve veřejnoprávních médiích v hlavních vysílacích časech. Rádi bychom, aby si lidé na základě těchto shotů udělali sami názor na to, jestli se mají, či nemají očkovat,“ uvedl náměstek ministra zdravotnictví pro zdravotní péči Roman Prymula.

Jak dále konstatoval, ministerstvo ve snaze nastartovat provakcinační změny hodně spoléhá na pojišťovny, které „mají k dispozici motivační nástroje jak pro smluvní lékaře poskytující tuto péči, tak pro pojištěnce dané zdravotní pojišťovny“. Prymula také slíbil zavést edukační program pro postgraduální přípravu lékařů. U žádného z kroků však neuvedl konkrétní termíny.