Pravidelně přednáší na českých i zahraničních konferencích a podílí se na projektech a publikacích v rámci diagnostiky a léčby nádorů prsu. Je odbornou garantkou neziskových organizací Amelie, z. s.,a Loono, z. s. Zároveň se věnuje tanečně-pohybové terapii, pracuje s klienty s onkologickou diagnózou, klienty s poruchami příjmu potravy a s lidmi z pomáhajících profesí. 

Jak jste se dostala k práci s onkologicky nemocnými?

Tuto práci jsem si v podstatě nevybrala, ona si vybrala mě a jsem za to ráda. Na medicíně jsem chtěla dělat radiologii, respektive zobrazovací metody. Chtěla jsem se věnovat pediatrické radiologii, vyšetření dětí. Můj tehdejší šéf mě vyslechl a doporučil mi práci na mamografii. Dnes si říkám, že jako začínající lékařku mě nemohlo potkat nic lepšího. Dostala jsem se do skvělého kolektivu lékařek a laborantek, které byly na svůj obor hrdé. Navíc mě provedly mými začátky a učila jsem se od nich nejen v oblasti medicíny, ale i komunikace.

Považujete téma komunikace s nemocnými a jejich blízkými za důležité i v pracovních týmech?

Komunikace je samozřejmě velmi důležitá ve všech oblastech života a ve zdravotnictví, kde se někdy jedná o záležitosti zdraví, nemoci, života i smrti, o to důležitější. Jako zdravotníci neustále hledáme sami pro sebe i pro naše pacienty nejlepší a nejúčinnější styl komunikace. Řešíme to při rozhovorech v týmu i při vlastním vzdělávání, nicméně je to oblast hodně komplexní a zahrnujemnoho faktorů, které přispívají k úspěchu či neúspěchu. Komunikace potřebuje svůj vlastní prostor a čas, který je třeba vytrvale hledat.

Vnímáte v komunikaci s nemocnými nějaký vývoj?

V medicínském vzdělávání se na ni nyní klade velký důraz. Všichni víme, že je důležitá, nicméně vývoj v oblasti komunikace v medicíně trochu odráží i současný stav komunikaceve společnosti. Je na ni málo času a klidu. V medicíně směřujeme k přístrojům, umělé inteligenci, vyvíjíme nové technologie, zabýváme se právními otázkami a administrativou, to vše nás odvádí od lidských faktorů a potřeby mluvit. Na druhou stranu je vidět, například na velkém rozvoji paliativních týmů, dobrovolnické činnosti a dalším vzdělávání lékařů v komunikaci, že se tomuto tématu věnuje stále větší pozornost.

A jak si v této oblasti stojíme ve srovnání se zbytkem Evropy?

Osobně mám pracovní zkušenosti zejména z Rakouska. S kolegy z ostatních zemí také velmi často konzultujeme témata z různýchoblastí, kteráse týkají i atmosféry ve zdravotnictví a rovněž komunikace. Myslím, že každý systém má svá specifika a celkově jsme určitě srovnatelní s evropským měřítkem. Nicméně některézemě jsou daleko před námi. Například britská NHS realizuje pravidelné evaluace týmové práce, komunikačních dovedností a má systém podpory zdravotníků ve smyslu velmi účinných a praktických školení. Ve Švédsku mají pro změnu velmi neformální týmové porady, které fungují za pomoci různých kreativních technik a zvyšují týmovou výkonnost. To vše je tam podporováno systémem zdravotnictví, což považuji za jednu z největších předností.

Myslíte si, že ve studijních oborech pomáhajících profesí je kladen dostatečný důraz na umění komunikace?

Komunikaci se učíme celý život. Během studií na medicíně jsme měli lékařskou etiku i předmět komunikace s pacientem, ale pamatuji si, že vzhledem k množství dalšího učiva to byla spíše okrajová záležitost. Mladé lékaře ovlivní spíš to, když vidí, jak s pacienty mluví lékaři, kteří vyučují například internu, gynekologii –učí se napodobováním. Podobně vás po nástupu do práce ovlivní kolektiv a starší kolegové, od kterých se učíte. Rezervy vidím zejména v tom, že zdravotníci nejsou vedeni k tomu, aby se starali sami o sebe tak, jak je to třeba u jiných pomáhajících profesí. I oni jsou totiž jen obyčejní lidé a myslím, že když se dobře postarají sami o sobe, mohou být daleko empatičtějšíi k pacientům.

A co vedoucí pracoviště –může ovlivnit kvalitu komunikace?

Faktorů ovlivňujících kvalitu komunikace na pracovišti je určitě více. Jde o prostředí, kolektiv a atmosféru v něm, podmínky zdravotnického zařízení, spokojenost jednotlivých lidí i momentální situaci. Role vedoucího pracoviště má jistě velký význam, může například podpořit podřízené v tom, aby na sobě více pracovali,a pomáhat, aby tým dohromady fungoval. Rozhodující však není jen autorita vedoucího, ale i vůle kolektivu ke spolupráci, vzájemné dohodě a směřování ke společnému cíli. Styl komunikace a přístup k pacientům se však stejně jako motivace nebo pocit spokojenosti s vlastní prací nedá nařídit.

Jste jednou z přednášejících letošního ročníku konference I slova léčí, který se zaměřuje na téma Specifika komunikace s onkologicky nemocnými a jejich blízkými. Co byste vzkázala zájemcům o tuto akci?

Tato konference je nejen důležitoupříležitostídozvědět se nové informace, ale je i místem, kde se chceme potkat, komunikovat a sdílet. Doufám, že nám všem přinese nejedno zajímavé setkání a rozhovor.