V České republice je obvyklý model spolupráce jednoho praktického lékaře s jednou sestrou s tím, že zdravotní sestra nemá mnoho kompetencí k samostatné práci s pacientem. Jaká je praxe v ostatních evropských zemích?

Náš model není zcela běžný, časté jsou spíše skupinové praxe, které se používají ve Velké Británii, v Německu či ve Skandinávii. Lékař zde bývá v ordinaci sám a společně s dalšími kolegy má k dispozici sekretářku nebo administrativní pracovnici a sestru. Také ve Francii je lékař často sám a spolupracuje s administrativním pracovníkem mimo ordinaci. Sestry pracují v terénu samostatně na základě požadavků lékařů, navštěvují pacienty podobně jako to u nás zabezpečuje domácí péče. Mimo jiné to hovoří o vysoké kvalifikaci, kompetencích a ohodnocení tamních sester. V této souvislosti jsem se setkal s reakcí francouzského lékaře: „To musíte být bohatí lékaři, když si můžete dovolit platit sestru.“

Většinu příjmů, zhruba 80 %, českého praktického lékaře tvoří kapitační platby. Liší se tato praxe od té zahraniční? Který systém čeští praktici považují za optimální?

Kapitační platba je všeobecně vnímána jako optimální model, který dává lékaři dostatek času na pacienta, na preventivní prohlídky a poskytování dalších služeb, protože ho nenutí zvát si pacienta zbytečně z důvodu „honby za body“. Debata je spíš o hledání optimálního poměru mezi kapitační platbou a platbou za výkony. Kapitace není např. v Rakousku, Švýcarsku, Francii. Ovšem situace v mnoha ordinacích, zejména v Rakousku a Francii je tristní, mají příliš mnoho pacientů a lékař neposkytuje ani to, co je u nás běžné, tedy POCT metody, fyzikální léčbu apod. Kapitační platba je důležitá pro svoji snadnou predikci také pro plátce, tedy zdravotní pojišťovny, kdy tvoří jakýsi nárazník proti nepředvídatelných výkyvům nákladů na primární péči.

Do jaké míry funguje napříč státy Evropské unie gatekeeping, tedy že se k ambulantním specialistům dostávají občané až na základě doporučení od svého praktického lékaře?

Situace v jednotlivých zemích je velmi různorodá. Striktní gatekeeping platí například ve Velké Británii, na Pyrenejském poloostrově a ve Skandinávii, naopak ve Francii jsou zcela liberální pravidla.  U nás je situace poněkud chaotická, teoreticky může specialista v České republice vybírat 50 korun od pacientů, kteří přišli bez doporučení, ale nikdy jsem o realizaci této možnosti neslyšel.

O kolik pacientů se v průměru ve svém obvodu stará praktický lékař u nás a v dalších evropských zemích? Jak široký obvod je z vašeho pohledu optimální? 

Průměrná čísla jsou ve státech EU velmi podobná s extrémy v našich nepopulárních, obvykle venkovských regionech. Oficiální český průměr je zhruba 1700 pacientů u jednoho praktického lékaře. Je to i z hlediska vytížení praktika vcelku ideální. Vysoké množství pacientů mají v Turecku a v některých balkánských zemích.  Zásadně se ovšem liší průměrný počet kontaktů se zdravotnictvím, přepočtený na jednoho obyvatele. Například ve Skandinávii, v Norsku nebo ve Švédsku jsou tato čísla až extrémně nízká, kolem dvou až tří ročně. Je to ovlivněno vysokou kompetencí sester, které mohou u stabilizovaných chroniků i předepisovat léky. V Rakousku či v Německu se počet návštěv pohybuje okolo šesti až sedmi, ovšem v České republice dosahuje téměř dvojnásobku, 11 – 12 kontaktů.  Což je jasným důkazem chaotičnosti systému a fragmentace péče. Pacienti často obíhají několik lékařů kvůli jedné diagnóze proto, že si příslušný lékař neplní své povinnosti jako je preskripce léků, vystavování neschopenek, žádanek do laboratoře či na pomocná vyšetření. V důsledku to vede ke zbytečnému přetížení ordinací zejména praktiků a dyskomfortu pro pacienta.