„Virus je jednou z hlavních příčin chronického onemocnění jater, orgánu naprosto nezbytného pro život. V České republice je podle odhadů chronicky infikovaných 0,4 až 0,5 % obyvatel. Ročně však infekci diagnostikujeme jen asi u 1 tisíce lidí. Ostatní o své nemoci většinou neví. Zůstávají neznámí, šíří infekci a nemoc u nich může progredovat do jaterní cirhózy a rakoviny jater,“ uvedl prof. MUDr. Petr Husa, CSc., přednosta Kliniky infekčních chorob LF MU a FN Brno.

Nemoc zůstává neodhalena především vlivem nespecifických symptomů nemoci. Pacienti většinou popisují únavu, hubnutí, sníženou fyzickou i psychickou výkonnost. Jen malé procento nemocných zežloutne. Navíc neplatí, že se onemocnění týká pouze nitrožilních uživatelů drog. Druhou hlavní rizikovou skupinou jsou také příjemci krevních transfuzí a transplantátů z období před rokem 1992. Tedy z doby, kdy se krevní transfuze používali velmi často. S ohledem na velké množství použité krve byla v těchto případech pravděpodobnost nákazy výrazně větší než u narkomanů, konkrétně 80 až 90%. Řada lidí si ovšem zákroku ani není vědoma. Mj. jde o ženy, které rodily před tímto datem. Podle prof. Husy se odhadem jedná o několik tisíc českých občanů.

Prof. Husa v této souvislosti upozorňuje, že by bylo vhodné rizikové osoby testovat. „Stále se nám stává, že přichází například 80leté babičky s rakovinou jater, které mají v anamnéze pouze několika porodů, případně potratů,“ konstatoval. Při vyhledávání nemocných s chronickou hepatitidou C hrají nezastupitelnou roli praktičtí lékaři i lékaři jiných odborností, než jsou hepatologové. Kromě zmíněných symptomů můžou na přítomnost HCV poukazovat také různé nemoci ledvin, kůže, diabetes, poruchy kognitivních funkcí, deprese, lymfomy, revmatické, endokrinologické, cévní choroby atd. Prvním krokem v diagnostice jsou jaterní testy a v návaznosti na ně případně test na přítomnost protilátek proti HCV.

Po více než dvě desetiletí bylo základem léčby chronické hepatitidy typu C podávání interferonu alfa. Ten působil nepřímo, vlastně jen pomáhal tělu v boji s virem. Interferonová léčba měla velmi vážné nežádoucí účinky: horečky, únavu, bolesti a nevolnosti, otoky, pacienti ztráceli vlasy i váhu. Léčba trvala běžně jeden rok, její úspěšnost však byla pouze 50%. V roce 2011 vstoupila léčba virové hepatitidy C do úplně nové éry, která je charakterizována rychlým zaváděním přímo působících virostatik do terapeutických kombinací. Účinnost léčby dramaticky stoupla. „Primárním cílem léčby chronické hepatitidy C je úplné odstranění infekce z organismu. Za důkaz vyléčení slouží nepřítomnost viru v krvi 12 týdnů po skončení antivirové léčby. Jde o zcela odlišný cíl, než je tomu při léčbě infekce virem hepatitidy B nebo HIV. Tam je možné dosáhnout jen dlouhodobé kontroly infekce a úplná eliminace virové infekce není dostupnými léky možná,“ uvedl prof. Husa. Účinnost terapie je podle něj přinejmenším 95 procent, přitom bezinterferonová léčba nemá prakticky žádné kontraindikace. Také nežádoucí účinky jsou minimální.