„Nyní víme, že můžeme jedince identifikovat dlouho předtím, než u nich dojde k rozvoji klinického diabetu 1. typu. Samozřejmě máme za to, že počáteční fází diabetu 1. typu je přítomnost dvou nebo více ostrůvkových autoprotilátek. Naším cílem je najít léčebné postupy, které mohou zpomalit progresi onemocnění nebo mu předcházet, a to od časných stadií až po klinicky zjevné onemocnění,“ vysvětlila Dr. Carla Greenbaumová, předsedkyně Type 1 Diabetes TrialNet, pro MedPage Today.
Výzkum nazvaný TrialNet Oral Insulin Prevention Study se zaměřil na čtyři skupiny účastníků sledování označeného TrialNet Natural History Study, kteří byli příbuznými pacientů s DM1 a měli pozitivní výsledek testu na autoprotilátky.
Probandi byli randomizováni ke každodennímu perorálnímu užívání buď tobolek obsahujících krystaly rekombinantního lidského inzulinu 7,5 mg, nebo tablet placeba. Skupiny byly sledovány každých 6 měsíců po dobu 2,7 roku v průměru.
Hlavní sledovanou skupinu tvořilo 389 jedinců s vyššími úrovněmi funkce beta buněk. Všechny subjekty v této skupině měly rovněž pozitivní výsledek testu na autoprotilátku proti inzulinu mIAA a buď na autoprotilátky proti ostrůvkovým buňkám (ICA), nebo na protilátky proti glutamové dekarboxyláze (GAD65) a autoprotilátky proti ostrůvkovému antigenu 2 (IA-2).
Do jedné ze sekundárních studijních skupin bylo zahrnuto 55 jedinců, kteří měli stejnou expresi autoprotilátek jako hlavní skupina, ale nižší úrovně funkce beta buněk. Tato skupina vykazovala ochranný účinek perorálních inzulinových tobolek – při jejich užívání byla zjištěna výrazně delší doba do rozvoje diabetu oproti efektu placeba (HR 0,45, p = 0,006). Po období sledování progredovalo do DM1 48,1 % pacientů z léčené podskupiny a 70,3 % pacientů z podskupiny na placebu.
„Dlouho se předpokládalo, že antigenová terapie bude nejúčinnější v rané fázi onemocnění. Je tedy poněkud překvapující, že přínosy byly prokázány u skupin s potenciálně agresivnějším onemocněním,“ poznamenala Dr. Greenbaumová. „Vysvětlení může být takové, že perorální inzulin nějakým způsobem léčí ,imunitní vzplanutí‘ vyskytující se u jedinců s nejlepší odpovědí. Pokud je to pravda, může to zásadně změnit naše chápání mechanismů progrese onemocnění a způsob, jak se zaměřujeme na léčbu.“
V sekundární skupině zahrnující 116 osob, které měly pozitivní test na autoprotilátky mIAA a buď autoprotilátky GAD, nebo IA-2, nebyly mezi léčenou a placebovou podskupinou z hlediska doby rozvoje diabetu zaznamenány významné rozdíly (HR 1,03, p = 0,53). Podobně nebyla doba do rozvoje diabetu odlišná při porovnání v rámci všech skupin (HR 0,83, p = 0,11).
„Vzhledem k tomu, že diabetes 1. typu je stále více chápán jako heterogenní onemocnění, je možné, že perorální inzulin může být užitečný pouze u podskupiny lidí. Je také možné, že perorální inzulin je užitečnější v určitém okamžiku, kdy buňky produkující inzulin začnou ztrácet funkci ještě před nástupem onemocnění. TrialNet v současné době hodnotí výsledky mechanistických studií, které pomohou odpovědět na některé z těchto otázek,“ dodala Dr. Greenbaumová.