Elektronizace zdravotnictví je téma, které tu či onde probublává již řadu let. Na to, že je to věc zcela zásadní a systémová, která mnohdy úplně mění obvyklý systém práce zaměstnanců ve zdravotnictví a požadavky na ně, je k ní mnohdy přistupováno značně nesystémově, a navíc bez znalosti reálných poměrů v praxi. V tomto ohledu mi přijde značně úsměvné nedávné vyjádření ministra zdravotnictví, který uvádí: „Vždycky, když mi někdo vysvětluje, proč nelze eRecept plošně zavést, namítám, jak je zajímavé, že na Vysočině to zvládají všichni. Přitom jde o relativně chudý kraj s celou řadou malých vesniček. A elektronizace tam funguje.“
Nemám k dispozici přesná čísla a úhledné grafy, ale dle rozhovorů s kolegy mám za to, že naše ordinace patří spíše k menšině ambulantních zařízení, která mají eRecept v současnosti aktivován a občas jej využívají. Navíc ze svého pohledu praktického lékaře v malé obci na Vysočině mohu říct, že minimálně v mém okolí funguje nezanedbatelný počet především starších kolegů, již počítač k práci nevyužívají či využívají zcela minimálně. Pro ně je povinný eRecept jednou ze záminek k ukončení provozování praxe a trochu pochybuji, že se za ně snadno najde náhrada, protože naše oblast nepatří zrovna k atraktivním lokalitám.
Jedním z důvodů, proč se eReceptu obávají, je určitě i složitost postupu a nemalé nároky na IT gramotnost lékaře při zprovoznění a provozování současného řešení eReceptu. A nejde jen o lékaře nad čtyřicet pět let, „digitální přistěhovalce“, ale i mladší, „digitální domorodce“. Ambulantnímu lékaři prostě zdaleka nestačí zajít na místní úřad, kde proškolený pracovník po prokázání jeho totožnosti vyřeší vše k oboustranné spokojenosti.
Lékař si nejdříve musí pořídit kvalifikovaný elektronický podpis. Následně musí mít vhodný prohlížeč s podporou zásuvného modulu jazyka JAVA, což např. velmi používaný Google Chrome není. Pokud nepřijde o nervy při vyplňování žádosti a pokusu o její elektronické podepsání a odešle ji, dostane následně do vlastních rukou papírový dopis se čtyřmi identifikačními údaji pro přístup do centrálního úložiště receptů a portálu SÚKL – jednak pro svoji osobu a jednak pro pracoviště, kde působí. Následně musí z portálu SÚKL získat certifikát pro zabezpečení komunikace mezi jeho softwarem a centrálním úložištěm, který musí správně zavést do svého počítače. Pak již záleží jen na dodavatelském řešení rozhraní eReceptu v informačním systému lékaře, jež musí správně nastavit a zadat do něj příslušné přístupové údaje a certifikáty. Krom toho je rovněž třeba certifikáty v pravidelných intervalech obnovovat. Pokud by to náhodou bylo nad síly lékaře, nezbyde mu nic jiného než si najít (a zaplatit) důvěryhodného správce výpočetní techniky.
Dejme tedy tomu, že si lékař eRecept pořídí – jak to vypadá s možností jeho rutinního využití? Z mé zkušenosti je rutinní využití vzhledem k implementaci v našem informačním systému jen obtížně představitelné. Vystavení většího množství normálních papírových receptů je pro nás zatím stále podstatně rychlejší než vystavení stejného počtu eReceptů a jejich elektronické odeslání. Navíc se při použití eReceptu lékař stává zcela závislý na dostupnosti elektrické energie a internetu. Bohužel nemám pocit, že by bylo v současné době rozumně řešeno vystavení eReceptu v situacích mimo ordinaci – např. při návštěvní službě, což je zákonná součást práce praktického lékaře.
Některé doposud problematické věci slibuje vyřešit nově budovaný informační systém eReceptu, který koncem března představil ředitel SÚKL Dr. Blahuta a který by měl být dostupný v pilotním provozu od září 2017. Zcela jednoznačně bylo uvedeno, že pro lékaře bude dostupné řešení ve formě mobilní aplikace či webového rozhraní, jež bude řešit preskripci v terénu např. při zmiňované návštěvní službě. Nikde však nebylo uvedeno a nelze jednoznačně dovodit, že nově budovaný systém bude pro lékaře snadněji spravovatelný a použitelný než ten současný.
V našem malém zdravotnickém zařízení o dvou až třech lékařích, kde jsem zodpovědný za chod výpočetní techniky, nás rostoucí požadavky mnohdy nesmyslné e-byrokracie začínají znatelně zatěžovat a v podstatě i omezují průběh vlastního poskytování lékařských služeb. Pokud pominu zvyšující se závislost na dostupnosti počítače a internetu, tak např. nutnost udržování mnoha různých certifikátů a přístupových údajů pro jednotlivé služby (ÚZIS, eNeschopenka, eRecept, pojišťovny atp.) je v době SSO (single sign-on systémů) nepochopitelná. V mnoha oblastech je zcela běžné, že se jedny přístupové údaje používají pro mnoho služeb. Proč neexistuje také jedna certifikační autorita pro oblast zdravotní a sociální péče, která jednoznačně zakotví elektronickou identitu zdravotnického pracovníka a vydá mu jeho identifikátor, tj. elektronický podpis, jehož použitelnost by byla omezitelná na úkony, jež pracovník provádí? Rovněž by zajišťovala i vydání certifikátu pro šifrování komunikace a časová razítka pro archivaci dokumentů. Vše by se tak pro lékaře značně zjednodušilo, protože by mohl mít pouze jeden token (např. USB disk) se dvěma certifikáty – pro elektronický podpis (autentifikaci) a pro šifrování –, na které by byly napojeny všechny on-line služby ČSSZ, SÚKL, ÚZIS, pojišťoven a dalších institucí.
Závěrem bych chtěl říct, že z mého pohledu by se lékař měl věnovat hlavně pacientům, a nikoli počítači, proto by systémy používané ve zdravotnictví v ambulantní praxi měly být primárně designovány tak jednoduše, aby byly maximálně uživatelsky přívětivé, vyžadovaly co nejméně IT znalostí na straně odborníka, neprofesionála IT (lékaře). V případě ambulantní péče, kde se čeká, že půjde o malé zdravotnické zařízení do pěti lékařů, by pak měly být designovány maximálně bezúdržbově, aby si i lékař bez hlubších IT znalostí dokázal většinu údržby udělat sám a nevznikaly další zbytečné náklady na provoz (tj. nutnost zaměstnání externího IT specialisty), což ve finále prodražuje péči. Dále by vždy měla existovat neelektronická cesta pro speciální případy a výjimečné situace. Toto by mělo být podporováno i koncepcí elektronizace zdravotnictví a legislativou. Byť Národní strategie elektronického zdravotnictví není špatná, nemám bohužel pocit, že se tak v současnosti reálně děje.