Když v říjnu 1851 otevřel Jan Evangelista Purkyně slavnostním projevem svůj fyziologický ústav v Praze ve Spálené ulici, netušil, že ho tento ústav přežije jen o několik měsíců. V roce 1867 posílá rakouská vláda do Prahy Maxmiliana von Vintschgau, který musel opustit univerzitu v Padově. Po prohrané válce totiž Rakousko ztratilo tuto oblast Itálie, a tak bylonutno pro tamního profesora fyziologie najít jiné uplatnění. Jako vhodné místo byla vybrána Praha, kam je fyziolog Vintschgau poslán, aby „vypomohl“ stárnoucímu Purkyňovi. Vintschgau je umístěn ve Svatováclavských lázních,a pražská fakulta má tedy dva profesory a dva fyziologické ústavy.

 

 

Po dvou letech v roce 1869 Purkyně po dlouhé nemoci umírá. Fyziologický ústav ve Spálené ulici přebírá Vintschgau a krátce poté je zrušen.

V 70. letech 19. století se stále silněji ozývá požadavek, aby se v Praze na univerzitě přednášelo v češtině. Na příkaz Josefa II. totiž nahradila středověkou latinu na všech rakouských univerzitách Němčina. Po roce 1848 se však dožadují práva přednášet ve svých jazycích Poláci v Krakově a Maďaři v Pešti. To je jim postupně povoleno, ale v Praze česká politická reprezentace dlouho marně usiluje o povolení českých přednášek. Konečně v roce 1882 určuje svým „nejvyšším rozhodnutím“ císař František Josef I., že v Praze budou dvě univerzity. Tehdejší Karlo-Ferdinandova jerozdělena na českou a německou. Podle uvedeného zákona se dosavadní profesoři pražské lékařské fakulty mohou rozhodnout, na které chtějí dále působit, a s nimi přecházíi ústav nebo klinika jimi vedená. První zasedání profesorského sboru české lékařské fakulty se koná v červenci 1883 a na programu je mimo jiné obsazení volných profesorských míst. Je rozhodnuto, že profesorem fyziologie se stane Vladimír Tomsa, který právě působí na univerzitě v Kyjevě.

 

Z Vídně do Prahy přes Kyjev

Vladimír Tomsa se narodil v roce 1831 v Praze. Medicínu vystudoval rovněž v Praze, jako doktor medicíny promuje v roce 1854 a pět let poté se stává též doktorem chirurgie. V Praze totiž, stejně jako jinde v Rakousku, bylo tehdy studium rozděleno zvlášť na obory medicínské a obory chirurgické. Až v roce 1872 bylo studium spojeno a teprve od té doby existuje akademický titul MUDr., tedy doktor veškeré medicíny.

Tomsa nejprve začíná jako prosektor na anatomii, poté se stává asistentem stolice patologické anatomie a po získání doktorátu v oboru chirurgie vstupuje do armády. Stává se vrchním lékařem rakouské armády ve válce s Itálií. Na italských bojištích však dlouho nezůstává, po několika měsících je povolán na Josefinum ve Vídni, vysokou školu, která vychovává vojenské lékaře. Tam jako profesor přednáší fyziologii až do roku 1865, kdy přijímá nabídku univerzity v Kyjevě. Našel tedy výhodné uplatnění daleko za hranicemi Čech, stejně jako jeho kolegovéLambl v Charkově a Varšavě, Gruber v Petrohradě, Treitz v Krakově nebo chirurg Albert, internista Škoda a patolog Rokitanský ve Vídni.

Tomsa tedy opouští Kyjev, kde dosáhl mnoha úspěchů: byl vyznamenán Řádem sv. Stanislava a sv. Anny, povýšen do dědičného šlechtického stavu a získal titul skutečného rady.

 

Podobně jako Purkyně považoval histologii za součást fyziologie

Jeho vědecké práce se týkaly především přínosu a vlivu krevního tlaku na tvoření lymfy a dále anatomie, histologie a fyziologie kůže a zakončení senzitivních nervů v kůži. Mnoho organizačního úsilí věnoval budování nového fyziologického ústavu pražské lékařské fakulty, který byl umístěn v Kateřinské ulici.

K. Studnička ve svých vzpomínkách na studijní léta uvádí:„Tomsa přednášel v posluchárně fyziologického ústavu v Kateřinské ulici. Po příchodu do posluchárny si klidně rozložil na stole své psané přednášky a monotónním tichým hlasem předčítal z psaného textu bez jakékoliv akcentace na důležitých místech. Přednášel také histologii, považoval totiž jako Purkyně histologii za část svého oboru. Histologické preparáty připravoval řezem břitvou ‚z volné ruky‘,jak se tehdy říkalo, řezy kladl do glycerínu a prohlížel pod mikroskopem většinou bez obarvení. Naproti tomu jeho současník anatom Janošík ovládal moderní techniku řezu a jeho praktický kurs byl u studentů oblíbenější. Tomsa se studenty mluvíval jen prostřednictvím asistentů, nikdy si neoblékal svrchník sám, vždy mu při tom pomáhal někdo z personálu.“

Tomsa zemřel v roce 1895. Neměl posvěcení génia, ale zaslouží si uznání za to, že úspěšně obnovil přerušenou purkyňovskou tradici české fyziologie– tak hodnotí Tomsu historik Otakar Matoušek.