Jako praktický lékař působil postupně v Bystřici pod Hostýnem, v Ledči nad Sázavou a konečně v roce 1905 zakotvil v Praze. Rok 1914 ho zavedl jako vojenského lékaře na bojiště v Srbsku, kde se při péči o nemocné úplavicí sám nakazil a po uzdravení se konce války dočkal vzdálen bitevním polím jako lékař uprchlíků z Haliče.
Jeho organizační schopnosti ho po vzniku Československa zavedly krátce na Podkarpatskou Rus, odkud je po dvou letech povolán na ministerstvo zdravotnictví jako zdravotní rada. Svůj čas Skácelík dělil mezi medicínu a zájmy literární. Sám pilně publikuje, je aktivním členem literárního odboru Umělecké besedy – v letech 1932–1942 dokonce jako její starosta.
Hrdiny Skácelíkových knih jsou většinou lidé výjimeční svým nadáním (umělci), svým vzděláním (učenci) nebo svou povahou (samotáři nebo osoby prožívající nejrůznější existenční či psychické nesnáze). Vlastní životní zkušenosti lékaře zachytil v autobiografickém románu Venkovský lékař, jehož ústřední postavou je obětavý lékař lidumil. V Umělecké besedě navázal blízká přátelství s mnoha literáty, zvláště se sblížil Viktorem Dykem, Hanušem Jelínkem, Františkem X. Šaldou a Růženou Svobodovou. Dobře poznal ovzduší pražských uměleckých salonů, což ho inspirovalo k několika románům. Vystupují v nich přední osobnosti českého kulturního života, jejichž identitu autor skrývá pod smyšlenými jmény, již však není obtížné odhalit.
V románu Architekt Malota se děj odehrává kolem literárního kritika a profesora filozofické fakulty Františka X. Šaldy a jeho přátelství s Růženou Svobodovou.
Pražský nakladatel krásné literatury Otakar Štorch-Marien ve svých vzpomínkách Sladko je žít vypráví, jak se mu podařilo být zván do salonu právě této spisovatelky. Růžena Svobodová žila se svým manželem, rovněž spisovatelem F. X. Svobodou v malebném koutě Prahy v domě na začátku schodů stoupajících od Klárova k Hradu. Štorch-Marien věděl, že Svobodová se ráda seznamuje s mladými adepty literatury, kterým radí a podporuje je v jejich začátcích. S rozpaky zazvonil u dveří jejího bytu ve druhém patře domu a s rukopisem své povídky byl uveden do salonu. Byt byl s velkým vkusem vybaven starožitným nábytkem a vyzdoben vzácným porcelánem a sklem. Přijala ho spisovatelka, padesátiletá suverénní žena budící respekt. Její návštěvník přinesl s vlastním literárním dílkem i květiny, kterých se ihned ujala s láskyplnou péčí. Hosta pak nechala mluvit, jeho vyprávění sledovala se zájmem a povzbuzovala ho otázkami. Když po třech hodinách laskavě přijatý Štorch-Marien byt opouští, uvědomuje si, že ženin interes o jeho plány a zájmy, dosavadní život i rodinné zázemí je jejím způsobem, jak získává náměty pro svou literární tvorbu. Byl pozván k další návštěvě a stal se pak pravidelným hostem salonu. Tam poznal i F. X. Šaldu, literárního kritika, který „svými úsudky ostrými jako břitva stínal ostřím sarkasmu hlavy literárních domýšlivců“. Přátelství Šaldy a Svobodové Štorch-Marien hodnotil jako vztah trvalého vzájemného okouzlení a souznění. On jí byl, jak sama říkala, „pramenem moudrosti“, ona byla jeho „neukojitelnou čerpatelkou“. V tomto vztahu zastával Šalda postavení rytířského mistra a ona obdivující žačky.
Pražské literární salony měly mezi sebou vztahy někdy velmi vstřícné, jindy však značně napjaté. O tom se Štorch-Marien sám nečekaně přesvědčil. Byl totiž pozván i ke Zdence Braunerové. Malířka pocházející z pražské patricijské rodiny a bývalá žačka Chittussiho, temperamentní šedovlasá dáma, ho přijala velmi laskavě, když se dozvěděla o blízkých vztazích jeho rodiny s Juliem Zeyerem. Z vděčnosti za toto vřelé přijetí věnoval Braunerové jednu svou povídku. Krátce poté, co povídka s věnováním vyšla, dostavil se k pravidelné návštěvě Růženy Svobodové, a hned na prahu bytu byl nepříjemně překvapen mrazivým přijetím. Růžena Svobodová mu nepodala ani ruku a chladně se ho zeptala: „Co si přejete, pane?“ Dosud vítaný host se nevzmohl ani na slovo a dostalo se mu následujícího vysvětlení: „Měl byste vědět, že přátelé Zdeňky Braunerové nemohou být přáteli Růženy Svobodové.“ Naštěstí časem nevůle spisovatelky vyprchala, ale popsané „šlápnutí vedle“ Štorcha-Mariena je příkladem rozporuplných vztahů tehdejší pražské umělecké společnosti a stalo se vděčným námětem Skácelíkových románů.
To platí i o další jeho knize Opustíš-li mne. Pro název svého díla použil slova básně Země mluví Viktora Dyka, který je také protagonistou zmíněného románu. Dyk v něm vystupuje pod jménem Souček a jeho básnická i veřejná činnost je námětem knihy, v níž autor využil i své vzpomínky ze schůzí a debat literárního odboru Umělecké besedy. Kritizuje, někdy až zesměšňuje dění v tehdejších institucích a některých spolcích sdružujících umělce. Podobně v následujícím díle Pod věchýtkem jsou předmětem Skácelíkovy kritiky a satiry některé sporné osobnosti uměleckého prostředí a jeho snobská atmosféra. Vedle románových děl byl Skácelík přispěvatelem mnoha časopisů: Čas, Národní listy, Radikální listy, Lidové noviny, Národní politika nebo Pozor. Redigoval časopisy Lumír, Samostatnost, Humoristické listy a Rarach. Své novinové texty někdy podepisoval pseudonymem F. Skalský nebo F. Marek.
František Skácelík zemřel v roce 1944. V roce 1970 vyšel výbor z jeho díla pod názvem Krásná setkání.