Nové imunomodulační látky nazývané IMID (Immunomodulatory Drugs) výrazně změnily možnosti terapie mnohočetného myelomu. Od registrace první z nich, thalidomidu, dochází v oblasti indukční i udržovací léčby k rozsáhlému vývoji. U následujících přípravků se hlavně snížila toxicita, omezily se potenciální nežádoucí účinky a významně rostou možnosti využití i benefity, jež léčba IMID pacientům přináší. Potvrdilo to satelitní sympozium společnosti Celgene, které proběhlo na začátku dubna v rámci XV. národního workshopu mnohočetného myelomu a Ročního setkání České myelomové skupiny v hotelu Galant v Mikulově.
V poslední době se naštěstí mění i podmínky v České republice a účinné imunomodulační přípravky začínají být dostupnější také pro české pacienty. „Po mnoha letech vyjednávání, přednášení a dalších aktivit bylo od 1. prosince 2016 zrušeno jedno z pravidel takzvaných „stop rules“, které nás velmi trápilo. Dnes již můžeme využívat kontinuální léčbu lenalidomidem tak, jak jsme si to dlouhá léta přáli. Byl to dlouhý a obtížný boj, ale je dobře, že jsme ho absolvovali, protože nás několik podobných bojů zřejmě ještě v budoucnosti čeká,“ konstatoval prof. MUDr. Ivan Špička, CSc., z 1. interní kliniky hematologie 1. LF UK a VFN Praha. Aktuálně se řeší také využití lenalidomidu jako léku první linie, což je v Evropě poměrně běžné již delší dobu. Ovšem jak v rámci sympozia poukázal přednosta Kliniky hematoonkologie FN Ostrava a prorektor pro strategii a rozvoj na Lékařské fakultě Ostravské univerzity prof. MUDr. Roman Hájek, CSc., kvůli dosavadním rozporům v úhradě čeští lékaři čelí nesouladu mezi tím, jaké léky by využívat chtěli, a tím, jaké ve skutečnosti využívat mohou. „Bortezomib je generickým lékem, zatímco klinické výsledky lenalidomidu jsou lepší. Rozhodování mezi nimi je pro nás tudíž velkou ekonomickou výzvou a samozřejmě to intenzivně řešíme,“ potvrdil prof. Hájek. Zásadní ekonomickou otázkou je pochopitelně i délka a intenzita terapie, protože intenzivnější léčba by u některých pacientů se standardním rizikem mohla významně zlepšit výsledky, ovšem snahy lékařů často narážejí právě na ekonomické limity.
Doc. MUDr. Luděk Pour, Ph.D., z Interní hematologické a onkologické kliniky FN Brno zaplněnému sálu představil výsledky studie s imunomodulační látkou další generace pomalidomidem. „Jedná se o super účinný IMID, který je podle výsledků klinických studií efektivní u pacientů rezistentních vůči veškeré účinné terapii a ve studiích prodlužuje intervaly jejich přežití v řádech měsíců,“ informoval. Navíc je podle něj účinný také u pacientů s renální insuficiencí, u nichž není potřeba redukovat dávku. Také významně prodlužuje celkovou dobu přežití těchto nemocných. Lékaři tak mají v terapii mnohočetného myelomu stále širší terapeutické možnosti a pacienti vyšší šance na delší a kvalitnější život.

Prodloužení všech intervalů

Podle prof. Špičky je zmíněné odstranění „stop rules“ v souvislosti s kontinuální léčbou lenalidomidem pro pacienty s mnohočetným myelomem skutečně dobrou zprávou. Vedlo k němu rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) z října loňského roku uvádějící, že přípravek „lenalidomid je hrazen v kombinaci nejméně s dexamethasonem k léčbě pacientů s mnohočetným myelomem, kteří již prodělali nejméně jednu předchozí léčbu a kteří již podstoupili transplantaci kostní dřeně nebo jsou pro transplantaci kostní dřeně nevhodní“. Dle stejného stanoviska se léčebná terapie lenalidomidem ukončí v případě progrese onemocnění dle platných kritérií EBMT (Evropské skupiny pro transplantaci krve a kostní dřeně) a IMWG (Mezinárodní pracovní skupiny pro myelom) nebo v případě nepřijatelné toxicity. Bezpečnostní profil lenalidomidu je ovšem dobrý a při dlouhodobé léčbě se nezhoršuje. „Toxicita léčby a naprostá většina komplikací, jako jsou například cytopenie, přichází v úvodních fázích terapie a s prodloužením léčby se významně nemění. Kontinuální léčba proto nepředstavuje pro pacienty zvláštní riziko,“ sdělil ve své přednášce prof. Špička. Mimo jiné to potvrdila souhrnná analýza z registračních studií MM-009 a MM-010, jež ukázala i další přínosná zjištění. U pacientů léčených lenalidomidem v kombinaci s dexamethasonem například došlo k prodloužení všech intervalů v porovnání s placebovými větvemi obou studií. Počet objektivních léčebných odpovědí (ORR) dosáhl 60,6 % versus 21,9 %, medián DOR (trvání odpovědi) byl 15,8 měsíce versus 7 měsíců, medián TTP (doby do progrese) 13,4 měsíce versus 4,6 měsíce a medián OS (celkového přežití) 38 měsíců versus 31,6 měsíce. „Nás zajímá hlavně interval do progrese, který byl v rámci analýzy obou studií markantně delší v lenalidomidové skupině, což je samozřejmě příznivé. Data z České myelomové skupiny sice nezaznamenala tak žádoucí prodloužení, jaké jsme očekávali, ale prokázala to, na co jsme dlouhodobě upozorňovali, tedy že žádoucí prodloužení nastalo především u těch pacientů, u kterých se použilo alespoň osm a více terapeutických cyklů,“ poukázal prof. Špička. Prodloužení intervalů přežití v rámci léčby lenalidomidem má několik podmínek, především je to vliv kvality odpovědi. Analýza ukazuje, že s prodlužující se léčbou dochází ke stále většímu poklesu paraproteinu, což dle prof. Špičky po osmém cyklu léčby odpovídá jak nárůstu počtu kompletních remisí, tak velmi dobrých parciálních remisí. Ty se sice odehrávají nejvíce v úvodních fázích léčby, ale potom také s prodlužováním doby udržovací léčby. „Je to bráno jako jeden z hlavních důkazů toho, že lenalidomid má přímý protimyelomový účinek, který se uplatňuje v úvodních fázích léčby, a v dlouhodobé léčbě začíná mít stále větší vliv účinek imunomodulační, jenž vede k navýšení počtu remisí v čase,“ vysvětlil prof. Špička.
Je také dobře známo, že u léčby lenalidomidem dochází k významnému zlepšení terapeutické odpovědi, což má vliv na všechny parametry doby přežití pacientů. První známky odpovědi byly pozorovány již v prvním cyklu a neustálé zvyšování počtu pacientů, kteří dosáhli vyššího snížení M proteinu v průběhu času, ukazuje na postupné prohlubování léčebné odpovědi (viz grafy DSC 0163 a DSC 164). Ze souhrnné analýzy studií MM-009 a MM-010 je zřejmé, že žádoucí minimální doba léčby by měla být nejméně 12 měsíců, protože dosahuje výrazně lepších výsledků, a to ideálně bez snižování léčebné dávky. Počet předchozích cyklů je totiž podle prof. Špičky statisticky zdaleka nejvýznamnějším faktorem, který zlepšuje terapeutické výsledky i proti standardně používaným prognostickým nebo popisovacím faktorům. Každý další léčebný cyklus snížil relativní riziko úmrtí o 7,9 %. „Při léčbě lenalidomidem se snažíme dosáhnout co nejlepší kvality léčebné odpovědi nejen indukční, ale i udržovací léčbou, která prodlužuje celkové přežití pacientů. Maximálního benefitu je dosaženo u nepřerušované léčby alespoň po dobu 12 měsíců, poté lze terapeutickou dávku upravovat. Navíc je velmi důležité, že udržovací léčba není spojena s žádnou významnou toxicitou,“ shrnul prof. Špička.

Pohled na tři báze terapie IMID

Velkým přínosem pro pacienty s mnohočetným myelomem může být využití lenalidomidu v první linii léčby, a to u juniorů i u starších nemocných dominantně v režimu Rd (Revlimid/dexamethason). Udržovací léčba po transplantaci totiž může až dvojnásobně prodloužit dobu do progrese, což je pro pacienty zásadní. Stav MRD (Minimal Residual Disease, tedy minimálního reziduálního onemocnění) je dle prof. Romana Hájka klíčovým prediktorem výsledků léčby, které jsou při dosažení MRD negativity znatelně lepší. „U seniorů standardně říkáme, že chceme jejich nemoc stabilizovat, dostat do chronické fáze a prodloužit dobu přežití pacientů. Ovšem dnes se ukazuje, že díky novým lékům bude u seniorů v dobrém biologickém věku a bez komorbidit možné razantněji zaútočit na nemoc a léčit intenzivněji,“ naznačil prof. Hájek. V případě starších osob jde zpravidla o křehké pacienty, u nichž je compliance a rovnováha mezi toxicitou a efektivitou léčby velmi důležitá.
Také v ČR však existuje skupina těchto pacientů, kteří chtějí a mohou být léčeni intenzivně. „Je pro nás nová výzva tuto skupinu najít a moci také u starších pacientů aspirovat na co nejhlubší remisi a nemluvit pouze o chronickém onemocnění,“ doplnil prof. Hájek. Toxicita přípravků je při léčbě seniorů pochopitelně zcela klíčová, protože kromě věku pacienta právě ona zpravidla rozhoduje o výsledku, což v minulosti prokázalo hned několik klinických studií. Prof. Hájek proto upozornil na doporučené redukce dávkování uváděné v guidelines (viz tabulka DSC 0257), které je vhodné využívat u pacientů podle jejich věku a případného výskytu komorbidit. V řadě případů podle něj není snížení dávky nutné, ale někdy je skutečně třeba, proto doporučil sledovat schémata a v případě nutnosti redukovat dávkovou intenzitu. Dnešní možnosti léčby pomocí IMID zahrnují tři báze – nejstarší thalidomidovou, lenalidomidovou a pomalidomidovou. U thalidomidové báze dosahuje ORR 40–80 % a PFS (přežití bez progrese) je 20 měsíců, lenalidomidová báze vykazuje ORR 70–100 % a přežití PFS celkem 26 měsíců. „Intervaly favorizují lenalidomid. Proto v guidelines i obecně doporučujeme používat lék Revlimid s dexamethasonem, což je kombinace, kterou si zatím v primoléčbě nemůžeme dovolit, ale věříme, že záhy již budeme moci. Osobně v tomto přístupu vidím velké možnosti do budoucna,“ konstatoval prof. Hájek.

Kontinuální léčba až do progrese

Prof. Roman Hájek v rámci satelitního sympozia firmy Celgene upozornil i na update klinické studie FIRST (viz Co ukázala studie FIRST), jež zkoumala pacienty léčené v rámci fixní terapie trvající 18 měsíců a pacienty léčené kontinuálně ve srovnání se skupinou s podávaným MPT (melfalan, prednison, thalidomid). „Výstupem je, že pokud mají pacienti na lék Revlimid s dexamethasonem dobrou léčebnou odpověď, tak pro ně má kontinuální léčba zásadní přidanou hodnotu, stejně jako po transplantaci, což jsme předtím nevěděli. U těchto pacientů skutečně stojí za to uvažovat o prodloužení terapie až do progrese,“ doporučil prof. Hájek. Největší efektivita lenalidomidu u některých skupin pacientů tkví právě v dlouhodobém užívání. „Sice to není definitivní řešení například pro mladé nemocné, ale pokud podle výsledků studií nějaká léčba zvýší dobu do progrese na dvojnásobek, tak je to určitě zajímavý nástroj, zvlášť pokud máme k dispozici tabletu, již lze užívat jednou denně,“ dodal. Poukázal i na dřívější kritiku, že užívání jakéhokoliv léku dlouhodobě až do progrese může indukovat rezistentní subklon, který se poté bude špatně léčit, a celkové výsledky budou v důsledku ještě horší. Ale toho se podle prof. Hájka není třeba obávat. „Bylo to prozkoumáno a lze zjednodušeně říci, že kontinuálním podáváním léku skutečně selektujeme rezistentní klon, nicméně z dostupných dat víme, že léčba další progrese není složitá a výsledky jsou dobré,“ vysvětlil.
V rámci výzkumu lenalidomidu proběhly dvě klíčové studie CALGB 100104 a IFM 2005-02, jejichž výsledky byly publikovány v roce 2011, update zaměřený na účinnost, bezpečnost a dobu celkového přežití byl vydán v roce 2015. Jedna studie proběhla v USA, druhá ve Francii a měly podobný design, proto byla vytvořena metaanalýza. Americká randomizovaná studie CALGB 100104 zkoumala 460 pacientů mladších 70 let do 12 měsíců po transplantaci, kterým bylo podáváno 200 mg melfalanu a udržovací dávka lenalidomidu 10 mg denně (n = 231), nebo placebo (n = 229). Výsledky byly podle prof. Hájka impresivní. Šlo o dvě analýzy z let 2009 a 2011. V té první byla doba do progrese téměř zdvojnásobena, medián TTP byl u lenalidomidu 39 měsíců oproti 21 měsícům u placeba. Ve druhé byl rozdíl 19 měsíců. „Vzhledem k tomu, že jde o intenzivně léčené pacienty, kterým díky jediné tabletě podávané jednou denně můžeme téměř zdvojnásobit dobu do progrese, jsou to skutečně mimořádné výsledky. Zlepšení vidíme také u doby celkového přežití pacientů,“ přiblížil. Ve francouzské randomizované studii IFM 2005-02 bylo 614 pacientům starším 65 let podáváno 10–15 g lenalidomidu (n = 307) jako udržovací léčba do progrese, nebo placebo (n = 307). I tato studie měla při analýze klíčový přínos pro pacienta a ukázala téměř zdvojnásobení doby do progrese nemoci. „V metaanalýze je zjevná signifikace a zásadní přínos udržovací léčby. Závěr je takový, že udržovací léčba lenalidomidem prodlužuje dobu celkového přežití po transplantaci, redukce rizika je 25% a prodloužení doby do progrese může dosáhnout až dvou let. Tato léčba by skutečně měla být standardem, který budeme u pacientů používat. Jsme rádi, že už je registrována i v Evropě, a velmi se těšíme, že dokážeme během příštích let prorazit a mít ji také pro naše pacienty,“ věří prof. Roman Hájek.

Ještě lepší výsledky, než se čekalo

Zajímavou terapeutickou možnost v léčbě mnohočetného myelomu představil doc. MUDr. Luděk Pour, Ph.D., který se zaměřil na využití imunomodulačního přípravku nové generace pomalidomidu v léčbě refrakterního/relabujícího mnohočetného myelomu. Pomalidomid získal registraci na základě výsledků studie (San Miguel J. et al., Lancet Oncol 2013), v níž byl použit u vysoce předléčených pacientů, kteří byli z více než 90 % refrakterní na léčbu. Celkem 302 pacientů dostávalo pomalidomid s nízkou dávkou dexamethasonu (POM + LoDEX) a celkem 153 pacientů vysokou dávku dexamethasonu (HiDEX). Pomalidomid měl vliv na PFS, medián PFS činil 4 měsíce v porovnání s 1,9 měsíce u kontrolní skupiny. Bylo tedy dosaženo zdvojnásobení doby do progrese. V parametru celkového přežití se účinnost léčby projevila ještě více: 12 měsíců oproti 8 měsícům (viz grafy DSC 197 a 199). Významným zjištěním je pak skutečnost, že v případě lenalidomidu v zásadě nezáleží na tom, zda má daný pacient renální insuficienci, nebo nikoliv. Objektivní léčebná odpověď u obou skupin se zásadně neliší, dosahuje 28 % v porovnání se 34 %, data se příliš neliší ani v případě PFS (viz podrobně DSC 201 a 202). „Ani u celkové doby přežití nejsou rozdíly nijak dramatické a všichni pacienti, ať mají, či nemají renální insuficienci, z léčby pomalidomidem profitují,“ zdůraznil doc. Pour. A představil také data z registru RMG, který čítá poměrně velkou kohortu pacientů. Zkoumala se léčba pomalidomidem v celkem 122 léčebných liniích, z toho 44 % proběhlo právě na pracovišti doc. Poura ve FN Brno, 12,3 % ve VFN Praha a kolem 10 % pak také ve FN Plzeň, FNHK a FN Olomouc, zbývající ve FNKV Praha a FN Ostrava. U většiny pacientů byla léčba zahájena v roce 2015 (46,7 %), případně v letech 2016 (27,9 %) a 2014 (23,8 %), minimum již v roce 2013 (1,6 %).
Základní charakteristiky souboru jsou poměrně standardní, průměrný věk 65 let a nejčastějším typem paraproteinu je IgC – v 66 % případů, v téměř 19 % IgA a v 15,2 % pak LC only. Medián délky sledování od zahájení léčby činil 6 měsíců a stadia onemocnění při zahájení léčby byla spíše pokročilejší. Většina pacientů měla za sebou čyři a více léčebných linií, takže úroveň předléčenosti byla velmi vysoká. V drtivé většině případů měli pacienti terapeutický režim v podobě kombinace Imnovid/dexamethason. Dávkování pomalidomidu bylo v 90 % případů klasicky 21 dávek, na začátku téměř výhradně v dávce 4 mg. „Finální léčebná odpověď vypadá děsivě, přes 80 % pacientů zprogredovalo. Je to dáno tím, že se pomalidomid podává až do doby progrese, tudíž finální léčebnou odpověď lze v podstatě očekávat. Důležitější ale je, že více než 72 % nemocných dosáhlo léčebné odpovědi. To znamená, že lék téměř u tří čtvrtin pacientů alespoň na nějakou dobu zabral,“ konstatoval doc. Pour. Vzhledem k tomu, že šlo především o pacienty s pátou a vyšší linií léčby, bylo podle doc. Poura dosaženo překvapivého výsledku a studie přinesla pravděpodobně nejlepší argument, proč pomalidomid využívat. Medián délky léčebné terapie v souboru dosáhl 4,5 měsíce, medián počtu cyklů byl 4, stejně jako medián průměrného množství léku na dávku. Medián celkové kumulativní dávky dosáhl 336 gramů na jednoho pacienta. Míra toxicity byla poměrně očekávatelná, projevila se ve více než 80 % případů a dominovala především hematologická toxicita. Nejčastější byla anémie, neutropenie a trombocytopenie, dále také únava a slabost či infekční komplikace (podrobně viz graf DSC 0223). Vzhledem k finančním nákladům na léčbu jsou pro lékaře samozřejmě velmi důležité léčebné intervaly. „V porovnání s registrační studií pomalidomidu data z české studie vykazují dokonce ještě lepší výsledky – doba do progrese dosáhla 7 měsíců proti původním 4. Celkové přežití pacientů v našich rukou je přibližně 20 měsíců,“ shrnul doc. Pour. Kromě toho více než 70 % pacientů dosáhlo léčebné odpovědi, přestože byl pomalidomid nasazen ve vysoké, často páté a vyšší linii léčby. „Ta data jsou z mého pohledu impresivní a průlomová. A myslím, že když se podaří posunout pomalidomid do nižších linií léčby, výsledky budou ještě lepší,“ optimisticky uzavřel svou přednášku doc. Pour.

Snad jednou doženeme Ameriku

V následné diskusi vzbudila otázky právě skutečnost, že data z české studie s pomalidomidem vycházejí lépe než v registrační studii. Důvody zatím nejsou jasné a čeští odborníci ještě stále hledají odpověď. Debatu vyvolal také optimální počet léčebných cyklů u starších pacientů v režimu léčby VTD (bortezomib, lenalidomid a dexamethason). „Myslím, že bychom u starších pacientů měli obecně přestat uvažovat tak, že jim máme podávat nějaký fixní počet cyklů. Domnívám se, že jsou často podléčení. Na druhou stranu data ukazují, že řada pacientů díky své křehkosti ani nedosáhne na doporučenou dávku. Takže pokud pacient léčbu toleruje a má z ní profit, doporučuji zhruba rok a půl léčby,“ uvedl prof. Hájek. Stále se také řeší, zda má udržovací léčba u seniorů přínos – například data z nedávné anglické studie naznačují, že ano. „Když podáme VTD na začátku, tak máme dnes možnosti další silné trojkombinace po prvním nebo druhém relapsu. Je nepochybné, že přijdou i další kombinace. V USA už tímto způsobem léčí. My sice nejsme Amerika, ale přes jistá zpoždění to přijde i k nám,“ konstatoval prof. Hájek.
Horkým tématem bylo pochopitelně i využití lenalidomidu v primoléčbě a udržovací léčbě mnohočetného myelomu a zrušení omezujícího „stop rules“. „Naučili jsme se protahovat léčbu přípravkem Revlimid na 10–12 měsíců, což je zhruba medián jeho přínosu, takže prospěch z povolení udržovací léčby bude především v tom, že místo 10 mg budeme moci od pátého cyklu podávat 25 mg, tudíž efekt terapie bude větší,“ komentoval prof. Špička. Řešila se rovněž intenzita léčby – její možnosti omezují nastavené finanční limity, jak poukázal například prof. Hájek. „U pacientů v primoléčbě vhodných do intenzivní léčby standardními způsoby vyléčíme méně než 10 % případů. Kdybychom mohli léčit léky, které jsou dnes dostupné, a poskládat je do dvou nebo tří ročních intenzivních režimů, tak u pacientů se standardním rizikem by frakce vyléčitelnosti pravděpodobně stoupla na 50 %,“ nastínil. Přitom některé kombinace jako právě VTD, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, mohou pacientům přinést výrazné benefity. Zřejmě jedinou možností, jak pacientům intenzivnější nehrazenou léčbu zajistit, je povzbuzovat je k větší finanční spoluúčasti, jak plánuje právě prof. Hájek. „Ihned, jak bude schválen lenalidomid v primoléčbě, budu pacientům nabízet, aby si připlatili za bortezomib. Pojišťovna ještě nějakou dobu VTD v primoléčbě totiž hradit nebude. Měsíční léčba dnes vyjde zhruba na 4000 korun a rozhodně se vyplatí,“ uzavřel. Možnosti léčby pacientů s mnohočetným myelomem se každopádně zlepšují a snad jednou doženeme i tu Ameriku...

Co ukázal update studie FIRST?

Update randomizované klinické studie FIRST přinesl další data ohledně doby přežití do progrese a celkové doby přežití celkem u 1623 pacientů s nově diagnostikovaným myelomem, kteří byli nevhodní pro transplantaci; třetina z nich byla starších 75 let.
Pacienti byli rozděleni do tří skupin – 535 z nich bylo léčeno kontinuálně (Rd, cyklus 1–21 z 28), 541 bylo léčeno fixně v 18měsíčním cyklu (Rd18, 1–21 z 28) a 547 v režimu MPT (melfalan, prednison, thalidomid).
Medián celkové doby sledování pacientů byl 67 měsíců. Medián PFS dosáhl u Rd 26 měsíců, u Rd18 21 měsíců a u MPT 21,9 měsíce. Medián OS činil u Rd 59,1 měsíce, u Rd18 62,3 měsíce a u MPT 49,1 měsíce. Medián PFS pak u Rd dosáhl 42,9 měsíce, u Rd18 40,9 měsíce a u MPT 35 měsíců.
Zajímavé je také srovnání pacientů podle reakce na léčbu. Protože mezi pacienty, kteří dosáhli remise CR/VGPR, a těmi, kteří dosáhli parciální remise PR, byl zásadní rozdíl zhruba 20 měsíců (podrobně viz graf DSC 0270).
U výsledků celkového přežití není zásadní rozdíl mezi 18měsíčním fixním režimem a kontinuální léčbou, přežití po 4 letech se pohybuje na úrovni 59, resp. 58 %. Zato je významný rozdíl ve srovnání s thalidomidovým režimem, kde OS dosahuje 51,7 %.
Data ze studie také naznačují, že pro pacienty s vysokým rizikem nemá kontinuální léčba zřejmě významný benefit, protože v tříletém PFS je velmi dramatický rozdíl – u pacientů s nízký rizikem dosahuje 44,9 %, zatímco u pacientů rizikových pouhých 3 % (podrobně viz graf DSC 0278). Dosavadní závěr je, že u pacientů s vysokým cytogenetickým rizikem na základě FISH není efektivní kontinuální léčbu používat a diskutuje se o tom, zda by se u nich obecně neměly používat lékové dvojkombinace.
Z update klinické studie FIRST vyplývá, že kontinuální léčba u pacientů zvyšuje PFS i OS a vykazuje také další benefity v rámci PFS a TTST (Time to Second Therapy, tj. čas do další léčby). Zatím nebyly zaznamenány žádné závažné signály v oblasti bezpečnosti léčby ve srovnání s předchozími výsledky.

Vývoj léčby mnohočetného myelomu

Mnohočetný myelom je druhým nejčastějším nádorovým onemocněním krvetvorby, které je zatím nevyléčitelné a má v ČR incidenci cca 4 případy na 100 tisíc obyvatel.
Od 50. let se využívala kombinační léčba kortikoidy s alkylační látkou, v 90. letech minulého století následovalo zavedení vysokodávkované chemoterapie v kombinaci s autologní transplantací a nakonec začaly být využívány bortezomib a imunomodulační látky IMID (Immunomodulatory Drugs) – účinné léky thalidomid a lenalidomid.
Thalidomid je využíván v primoléčbě i při léčbě relapsu onemocnění, bortezomib má potvrzenou účinnost u relabovaných pacientů i v primoléčbě pacientů s MM, kde je režim s bortezomibem výrazně účinnější než konvenční léčba. Limitující je toxicita thalidomidu a bortezomibu, která u většiny pacientů způsobuje periferní neuropatie.
Třetím lékem ve skupině IMID je lenalidomid, jehož účinnost byla potvrzena několika randomizovanými léčebnými studiemi. Nevyskytují se u něj téměř žádné nežádoucí účinky typické pro thalidomid, jako je například ospalost, třes, zácpa, vznik neuropatií nebo kožní alergické reakce, a zásadní je, že nezpůsobuje polyneuropatii.
Klinické studie opakovaně potvrzují, že lenalidomid je klíčový lék pro nemocné s mnohočetným myelomem, protože u řady pacientů zásadně prodlužuje dobu přežití bez zásadního negativního vlivu na jejich kvalitu života.